Arménská spisovatelka Narine Abgarjanová prožila válku, píše o nelehkých věcech, ale neztrácí humor, o čemž svědčila beseda, při níž svou pozitivní energií "nakazila" i diváky.

Narine vzpomínala na své dětství v Arménii, kdy spokojeně ukusovala babiččin silně namazaný chléb, sedávala na stromě a dívala se na svět z výšky. Pak její život rozbořila válka o Náhorní Karabach a ona zažila bídu, hlad, strach. Její povídkový soubor Žít dál vypovídá o tom, že i po hrozných událostech je třeba se zvednout a znovu žít. "Je to kniha o válce, kterou jsem sama zažila. Vím, co to znamená být uprchlík, vím, co je hlad, co je blokáda, chlad… Chtěla jsem napsat o lidech, kteří válku přežili, chtěla jsem, aby to skončilo nadějí," vysvětlovala. Narine píše v ruštině, přestože je rodilá Arménka. "Kdybych neodjela do Ruska, nejspíš bych vůbec nepsala. Začala jsem psát z velkého stesku po domově. A proč v ruštině? Do Ruska jsem se přestěhovala, když mi bylo dvacet tři. Mohla jsem si zvolit, jestli budu psát rusky nebo arménsky, ale moje spisovná arménština byla horší než moje ruština. Rozhodla jsem se psát rusky, ale do textu jsem vložila arménské výrazy. Chtěla jsem, aby se tam díky tomu otiskl arménský kolorit, aby celek zněl alespoň trochu arménsky. Snad se mi to podařilo, protože jsou čtenáři, kteří říkají, že píši arménsky v ruštině, což beru jako kompliment." Překladatelka Kateřina Šímová se svěřila, že přenést Narinin originální způsob psaní do češtiny nebylo vůbec jednoduché. "Snažila jsem se, aby překlad byl plynulý, takže jsem zavrhla vysvětlující poznámky pod čarou a slovníčky a všechno jsem zakomponovala do textu. A to jsem si na sebe ušila bič, protože bylo těžké přeložit některé výrazy tak, aby byly pro čtenáře srozumitelné a zároveň abych zůstala věrná originálu. Vzpomínám si na jednu scénu z knihy Tři jablka spadlá na zem, kde z peří bílého páva na okraji propasti vyroste strom, který propast zasypává bílými květy, bobulemi a listím. Ten strom se v doslovném překladu jmenuje bobkovišeň. Ale tenhle výraz se mi vůbec nelíbil, nehodil se tam. Nakonec jsem tam 'zasadila' střemchu. Milan Kundera říkal, že překlad je buď krásný nebo věrný. V tomto případě jsem se rozhodla pro krásný překlad, ale jinak překládám věrně," smála se Kateřina Šímová. Na její vyprávění navázala Narine vysvětlením, proč arménská pohádka končí tím, že ze stromu spadla zrovna tři jablka. "Ptala jsem se babičky a ona mi říkala, že to je odkaz na jablko z ráje. A proč jsou tři? Protože Arméni všechno zveličují," vysvětlovala s humorem Narine. "Arméni jsou tragikomický národ, umí se smát skrze slzy a umí si ze sebe udělat legraci. Říkáme třeba, že máme v Arménii velké moře, jen v něm není žádná voda." Když se z humoru přehoupla debata opět k vážnému tématu, k válce v Náhorním Karabachu, přiznala Narine, že psaní pro ni mělo terapeutický účinek. Ze stejného důvodu začala psát i její sestra, která dospívala v době války a kvůli psychickému traumatu nejen ona, ale mnoho jejích vrstevnic pak nemohlo otěhotnět. "Každá kniha má svůj čas. Já sama jsem žádnou neplánovala, to téma si mě našlo a já ho napsala," říkala. Vzhledem k tomu, že je Narine v současnosti nejčtenější arménskou autorkou, pomáhají její příběhy nejen jí samotné, ale mnoha Arménům, a díky překladům promlouvají i k dalším lidem na světě. 

ENGLISH VERSION:

ARMENIANS CAN LAUGH THROUGH TEARS

Armenian writer Narine Abgaryan has experienced war and she writes about difficult things but never loses her sense of humour, as evidenced by the debate during which she "infected" the audience with her positive energy.

Narine recalled her childhood in Armenia, when she happily nibbled on her grandmother's heavily buttered bread, sat on a tree and looked down on the world. Then her life was shattered by the Nagorno-Karabakh war and she experienced poverty, hunger, fear. Her collection of short stories Daleje žiť [Live On] is about how even after terrible events, you have to pick yourself up and live again. "It is a book about war I experienced myself. I know what it means to be a refugee, I know hunger, blockade, cold... I wanted to write about people who survived the war, I wanted it to end with hope," she explained. Narine writes in Russian, even though she is Armenian by birth. "If I hadn't gone to Russia, I probably wouldn't have been writing at all. I started writing because I was terribly homesick. And why in Russian? I moved to Russia when I was twenty-three. I could choose whether to write in Russian or Armenian, but my written Armenian was worse than my Russian. So, I decided to write in Russian but I use Armenian words in the text as well. I wanted to add some Armenian flavour, so that the whole thing would sound at least a little bit Armenian. I hope I succeeded because some readers say I write Armenian in Russian, which I take as a compliment." Translator Kateřina Šímová confessed that it was not easy to translate Narine's original writing style into Czech. "I tried to make the translation fluid, so I decided against explanatory footnotes and glossaries and incorporated everything into the text. And I made a rod for my own back because it was difficult to translate some expressions in such a way that they would be understandable for the reader and at the same time to remain faithful to the original. I remember a scene from the book Three Apples Fell from the Sky, where a tree grows from feathers of a white peacock on the edge of a ravine and it covers the ravine with white flowers, berries and leaves. The literal translation of the name of the tree is "bobkovišeň" [cherry laurel]. I didn't like the term because it didn't fit in the text. In the end, I "planted" střemcha [bird cherry] there instead. Milan Kundera said that a translation is either beautiful or faithful. In this case, I opted for a beautiful translation, but otherwise I translate faithfully," laughed Kateřina Šímová. Narine continued by explaining why the Armenian fairy tale ends with three apples falling from the tree. "I asked my grandmother and she told me that it was a reference to the apple of Eden. Any why three of them? Well, because Armenians exaggerate everything," explained Narine with humour. "Armenians are a tragicomic nation, they know how to laugh through tears and how to make fun of themselves. We say, for example, that we have a big sea in Armenia, only there is no water in it." When the debate shifted from humour to a serious topic, the war in Nagorno-Karabakh, Narine admitted that writing had a therapeutic effect on her. Her sister started writing for the same reason, she was a teenager during the war and because of the psychological trauma, not only she, but many of her peers could not get pregnant. "Every book has its time. I didn't plan any of my books, the topic found me and I wrote it," she said. As Narine is currently the most widely read Armenian author, her stories help not only her but many Armenians, and through translations, they also speak to other people around the world.