Baví mě proplétat místa i postavy

David Mitchell byl jednou z největších hvězd letošního veletrhu. Když usedl na pomyslný gauč v parku u Průmyslového paláce, bylo hlediště zaplněno do posledního místa.

"Jsem už dost starý, bylo mi padesát a ještě nikdy jsem nebyl v Praze, teď je to poprvé. Navštívil jsem, co se dalo, byl jsem na židovském hřbitově, na Starém Městě, na Václavském náměstí. Navštívil jsem Národní muzeum. Každé ráno jsem chodil na procházky a kochal se. Bojím se, že jsem všechno nestihl. Budu muset přijet znovu," řekl na úvod setkání, které vedla Anna Luňáková. Svým projevem si David Mitchell okamžitě všechny získal. Byl bezprostřední, smál se, vtipkoval, místo odpovědí sám pokládal otázky, zaujal ho zvuk projíždějící tramvaje, který mu připomínal hudbu Briana Ena, nebo dětský křik. Všechno, co vidí, je prý pro něj inspirací. "Nejsou to ale konkrétní města, co mě inspiruje, spíš celé země, i když je pravda, že Londýn, kde jsem žil, mě hodně ovlivnil. Tamní dvoupatrové autobusy, kavárny... Teď žiju v Corku v Irsku a také plánuji, že o něm napíšu knihu," prozradil své plány. V devadesátých letech žil v Japonsku a tamní pobyt považuje za zásadní ve své tvorbě. "Byl jsem tehdy hodně mladý, stál jsem na začátku. Bylo to v době, kdy ještě nebyl internet a v televizi mluvili jen japonsky. Nemohl jsem dělat nic jiného než psát. Japonsky jsem se chtěl naučit, ale pak jsem to vzdal," smál se. Další otázka se týkala jeho novely Hybatelé, kterou napsal v roce 1999 a u nás byla vydána v roce 2005. Inspiroval ho k ní tzv. butterfly effect. "Fascinovalo mě to a fascinuje stále. Koho ne? Realita je relativní, interaktivní. Realita je Matrix. Kdo ví, co je skutečnost? Baví mě o tom přemýšlet," vysvětloval. V další odpovědi, která se týkala jeho víry v osud, na to navázal. "Co je osud? Je to stejná otázka, jako zda existuje bůh? Jsou to otázky, které si klademe všichni." Přiznal, že ho vždycky bavilo vymýšlet si vlastní světy. "Už jako dítě jsem miloval Tolkiena, Grimmy, měl jsem vždycky velkou fantazii." Atlas mraků, který je jeho nejslavnějším dílem i díky zfilmování, v němž hrálo mnoho hollywoodských hvězd, byl zajímavý proplétáním děje i postav. "Baví mě intertextualita - propletenost charakterů a míst. Nechávám své postavy přicházet a ztrácet se, a to nejen v rámci jedné knihy. Některé mé postavy se objevují hned v několika mých knihách. V jedné příběhem třeba jen proběhnou, ale v další už dostanou víc prostoru a vám připadají jako staří známí. Dělal to už Homér i Shakespeare, že využívali stejné postavy nebo stejná místa." Na svém kontě má David Mitchell devět knih, další se už rodí a jednu knihu si čtenáři budou moci přečíst až v roce 2114. Jde o projekt Future Library, do něhož různí spisovatelé přispějí svými díly, a vědí, že zveřejněna budou až v dalším století. "Fascinuje mě to. Kdo ví, jak v té době budou vypadat knihy, jak budou žít a jestli vůbec budou ještě žít," zapřemýšlel.

V zajímavé debatě dále prozradil, že se považuje za minimalistu i maximalistu zároveň a snaží se mezi tím najít balanc. Chce vyjádřit co nejvíce, ale co nejúsporněji, netvořit přehnaně rozsáhlá díla, ale děj zhustit. Přiznal, že dříve si zapisoval sny, protože jako dítě je měl barvité, ale teď ho mnohem víc baví sny jiných lidí. Baví ho poslouchat slova v cizím jazyce a představovat si, co znamenají. Závěrem složil hold tlumočnicím, že si s jeho projevem poradily, omlouval se, že odbíhal od tématu, smál se a debatu všelijak narušoval. Nejen tlumočnice, ale i diváci mu tohle "rebelantství" rádi odpustili. Bylo to totiž zábavné a neotřelé. Stejně jako jeho knihy.