Drago Jančar: „K mému poslednímu románu vedl skutečný příběh, který se mnou otřásl.“
Slovinský spisovatel Drago Jančar přijede na Svět knihy představit svou novou knihu Dnes v noci jsem ji viděl, která vyjde začátkem května poprvé v češtině. Přečtěte si rozhovor s tímto oceňovaným autorem.
V 90. letech jste byl v českém kulturním prostoru zastoupen značným počtem překladů, v poslední době je jich přeci jen méně. Letos se k nám však vracíte s překladem románu Dnes v noci jsem ji viděl. Nejdříve bychom ale začali u těch starších knih. V 90. letech vyšlo v češtině také několik vašich povídkových knih. Je pro vás zkratka, vypointovanost povídky v práci zásadně odlišná od práce na románu?
Zcela jistě se to od sebe liší. Román je samozřejmě nejkomplexnější forma. Je dlouhým putováním, mohou se v něm zrcadlit povídková intermezza, dramatické pasáže, dokonce i prvky eseje. Spoustu toho snese, jestliže je prostoupen intenzitou a tempem. Ale pro mě ani povídka není jen imprese, lyrický efekt, výsek světa. Jeden německý kritik při příležitosti vydání mých povídek napsal, že jsem velmi štědrý autor - někteří autoři by na takové příběhy potřebovali celé romány. To mě samozřejmě potěšilo, ale pravda je, že chci i v téhle formě vyslovit cosi podstatného, co zanechává stopu v našich životech.
Vedle povídek s historickými náměty, které vás asi proslavily nejvíc, byla řada z nich protkána sny, podvědomím či nadpřirozenem. Inspiroval vás v tom spíš surrealismus či magický realismus, o němž se ve Slovinsku v 80. letech hodně mluvilo? Jaký máte vztah např. k G. G. Márquezovi aj.?
Márquez je výjimečný autor, nicméně je neopakovatelný. Těžko bych řekl, co mě vyloženě inspirovalo. Borges říká, že i z knih rostou knihy. To je pravda. Naše čtení hromadí segmenty literárních světů a stylů, ale pouze intenzivnost vlastního výrazu, a hlavně vlastní životní zkušenost a jakási vnitřní myšlenková a citová vroucnost činí mé literární dílo a jakéhokoli jiného autora originálním. Úplně na začátku mě přitahoval styl nového románu, který tehdy ve Slovinsku překládali a obdivovali, ale rychle jsem zjistil, že s ním vnitřně nesouzním, pro mě to byla jen slohová cvičení. Chci příběh a v něm svět a život.
Váš bohatý jazyk a vybroušený styl, zdá se mi, odkazuje také na brilantní stylisty slovinského modernismu jako Lojze Kovačiče, Vitomila Zupana, Borise Pahora aj., byť vás mnozí označovali za postmodernistu. Jaký k nim máte vztah?
Právě s těmito autory mě leccos spojuje, četl jsem je, znal jsem se s nimi, s Borisem Pahorem, který žije v Terstu, se přátelím po velkou část života. Když jsem se s ním seznámil, bylo mi dvacet, jemu kolem padesáti a říkal mi „můj mladý příteli“. Dnes je Borisovi 104 let, pořád ještě píše, cestuje a vystupuje. A když mu zavolám tam dolů do Terstu, pořád mi - i v mém věku - říká „mladý příteli“. Váš postřeh je přesný, řekl bych, že s postmodernismem nemám společného nic, vlastně ani nevím, co by to mělo být. A abych se zase odvolal na nějakého kritika, tentokrát francouzského: na prezentaci mého románu v Paříži, kde někdo v souvislosti s mým psaním zmínil postmodernismus, zvolal: jakýpak postmodernismus! Pokud něco, pak je tahle literatura postexistencialismus. To mi je už mnohem bližší, a možná i to „post“ je navíc.
> Kteří další autoři přijedou na Svět knihy?
Historické látky se v poslední době ve slovinské literatuře objevují častěji než dřív, zmiňme třeba Dušana Šarotara s jeho Biliárem v hotelu Dobray s tématem holokaustu nebo román Mojci Kumerdejové Chronova sklizeň s motivem čarodějnických procesů. Objevuje se v tom nějaké hledání kořenů dnešních problémů slovinské společnosti? O čem myslíte, že to svědčí?
Těžko říct. Když jsem na konci sedmdesátých let v románu Galejník psal o čarodějnických procesech, věděl jsem proč. Tehdy uplynula sotva dvě desetiletí od čarodějnických procesů, kterým říkáme také „stalinské“. Jinak ovšem šlo i tehdy spíš o otázky existenciální povahy: žít a přežít s absurditou v chaosu dějin.
Některé vaše povídky, ale i romány, Galejník či Kateřina, páv a jezuita, těží z křesťanských motivů. Jaké mají ve vašem díle místo?
Středoevropské barokní chápání světa a člověka mi vždycky připadalo magické a nekonečně barvité. Legendy, zázraky, víra a pověra, zoufalství ve skutečném světě a nekonečná naděje na nějaký jiný život. V románu Kateřina, páv a jezuita máme v osmnáctém století už dobu osvícenství, první technické vynálezy, ale kolem slovinských venkovských zvonic pořád ještě létají andělé. I dnes je tisíc let křesťanství jak se svým evangelijním poselstvím, tak omyly a násilím církevních institucí, s vysokým uměním, ale i tím lidovým mnohem víc v nás a s námi, než si to sami uvědomujeme.
Naposledy vyšel v ČR Váš román před skoro deseti lety (Polární záře, 2009). Od té doby máte za sebou mj. dva výrazné romány z druhé světové války. V čem pro vás spočívá aktuálnost tohoto tématu?
Dětství jsem strávil v době po druhé světové válce v Mariboru, který přežil brutální okupaci a můj otec koncentrační tábor. Celou dobu byly kolem mě příběhy spousty osudů, které měly tragické nebo relativně šťastné konce, každopádně nikdo z války nevyšel takový, jako byl dřív. Ve městě tenkrát ještě žily zbytky německé menšiny, hrával jsem si s pěti dětmi z rodiny německého vojáka, které potom jednou v noci zmizely - nejspíš odjeli do Německa. Zkrátka jsem poznal partyzánské vítěze i německé poražené, slýchal jsem o surovostech, strachu, odvaze, zradách. Jednou se to všechno muselo objevit i v mém psaní. Aktuálnost? Nevím, jestli je třeba se na aktuálnost války a lidských osudů v ní vlastně ptát. Když jsem měl nějakých sedmnáct let, připadala mi válka jako prehistoricky vzdálená doba, spíš jako příběhy z dětství, připadalo nám, že se něco takového už nikdy nemůže opakovat. A stalo se to. Ještě před koncem století zuřila v Jugoslávii válka, která byla v Bosně ještě v ledasčem horší. Byl jsem v obléhaném Sarajevu, procestoval jsem vypálené vesnice, mnozí přátelé z Bosny, ale i z Bělehradu se rozprchli po celém světě. A dnešní válka v Sýrii, jak dlouho už to trvá? Sedm let. Pořád je válka. Na frankfurtském knižním veletrhu jsem roku 1992 v jedné debatě o válce na Balkáně řekl, že po světě se pohybuje neviditelný oblak zla, který se zastaví nad územími, kde se mezi lidmi hromadí netolerance a nenávist, zlo si samo hledá oblasti, kde se bude moci usídlit. Říkali, že jsem asi tak trochu blázen, co je to za jakési metafyzické bludy? Nejspíš ale nejsou, zlo bohužel existuje.
Román Dnes v noci jsem ji viděl je typický prolínáním pohledů několika různých postav na osud hlavní hrdinky Veroniky. Vedla vás k tomu snaha po větší plasticitě hlavní postavy nebo spíš snaha skrýt její tajemství?
Narazil jsem na skutečný příběh, který mnou otřásl. Věděl jsem, že o tom budu psát. Jenže jak, abych uchoval tu děsivou sílu skutečnosti a současně důstojnost zúčastněných v tragickém propletenci mezilidských vztahů uprostřed násilí dějin. Zdálo se mi, že to chápu a cítím, ale stejně jsem nechtěl psychologizovat a ještě o to míň moralizovat. Když jsem našel klíč, a tím klíčem byli vypravěči, kteří ze své perspektivy popisují události a současně neviditelně táhnou příběh časem, bylo mi jasné, že v téhle "dramaturgii" Veronika vůbec nebude se svou verzí příběhu účinkovat. A přece tam bude po celou dobu přítomná, celou dobu bude v centru.
Postavy vašich děl často ztrácejí možnost vzít osud do vlastních rukou, vede je jakási absurdita či iracionalita existence?
V tomhle případě jde o to, že během války byli lidé, kteří podobně jako moje hrdinka chtěli "jenom" žít. Ale byla to doba, kdy to nebylo možné, absurdní mechanismus násilí fungoval po svém. A dostáváme elementy antické tragédie, kdy řetězec násilí vyvolá nešikovný venkovský mladík vůči osobě, k níž chová obdiv, možná ji dokonce miluje. Spustí ho proti osobě, která ho zachránila z gestapáckého vězení a nejspíš dokonce před smrtí, aniž by o tom sám věděl. Vypadá to iracionálně, ale všechno má, jako třeba v Oidipovi, svou příčinu a následek.
Vaším posledním románem je A láska také (In ljubezen tudi) z loňského roku, který popisuje proplétání osudů několika postav na pozadí druhé světové války ve vašem rodném Mariboru. Navazujete v něm nějak i na román Tu noc jsem ji viděl?
Tady jde o komplexnější příběh, několika drobnými linkami sem jej provázal s románem Dnes v noci jsem ji viděl a taky s románem Polární záře. V tom románu stojí proti sobě láska a násilí, ale také poezie proti realitě světa. Svou roli v něm sehrají i verše Karla Hynka Máchy z jeho básně Máj, která byla ve Slovinsku před válkou mezi mladými lidmi nesmírně oblíbená. Název knihy je částí verše z Byronovy básně So We'll Go No More a Roving. Všechno se unaví, láska také. Láska překoná všechno kromě války. Román Dnes v noci jsem ji viděl vychází z reálného lidského příběhu, jsou podobné předobrazy i v románu A láska také? Jen částečně. Do značné míry jsou příběhy, které jsem poznal, propletené s vymyšlenými, některé dokonce, ať už tomu chcete věřit nebo ne, s mou vlastní zkušeností. Tak například pasáž o Veroničině odjezdu do jižního Srbska. Tam jsem sloužil vojenskou službu, bylo to ve Vranje, no a vojsko je vojsko, ať královské nebo komunistické. Značná část toho oddílu je napsaná díky zkušenostem z mého roku vojenské služby, kterou jsem strávil v tom městečku na bulharské hranici.
> 24. Svět knihy Praha hostí Izrael. Dorazí aktuální držitel Man Bookerovy ceny David Grossman
Váš předposlední román Květen listopad se naopak z vašich oblíbených historických látek vymyká. Vyslovuje se k současnosti, jeho hrdina je spíš antihrdinou, v románu je hodně ironie. Psal jste jej jako společensko-kritický román?
Dalo by se to tak říct, je to román o čase takzvané společenské tranzice. Ale také román o mladém člověku, který se rozhoduje mezi svým talentem, hudbou, tedy uměním a sirénami divoké společnosti postkomunistického kapitalismu. Ve Vídni jsem potkal ve stanici metra mladíka, který hrál na housle. Myslel jsem si, že na základě toho setkání napíšu nějaký bildungsromán s hrdinou, který umí žít se svým uměním. Ale během psaní se to všechno zvrtlo jiným směrem, do groteskního portrétu naší doby s hrdinou, který ji nedokáže překonat, máte pravdu, s anti-hrdinou.
Čtenářskou odezvu u nás nacházely také vaše esejistické knihy. Nepřemýšlíte o tom, že byste na ně navázal?
Námětů v politických i společenských změnách by se jistě našlo dost... Mám dojem, že už jsem se toho definitivně zřekl. Byl to dlouhý boj s větrnými mlýny.
Velice děkujeme za odpovědi.
Ptali se Aleš Kozár, Kamila Prosická. Překlad Aleš Kozár.
> Kupte si vstupenku online a vyhněte se frontám
Setkejte se s autorem na Světu knihy Praha:
> čtvrtek, 17.00 - 17.50 / Lapidárium Národního muzea, velký sál / Drago Jančar: Jugoslávie v chaosu 2. světové války
> čtvrtek, 18.00 / Lapidárium Národního muzea, malý sál / Drago Jančar a Jaroslav Kalfař - autogramiáda
> pátek, 20.00 / DOX, vzducholoď Gulliver / Popisování otřeseného světa, účinkují: Petr Fischer, António Lobo Antunes, Drago Jančar