JAK NAPSAT ÚSPĚŠNOU DETEKTIVKU

Česká detektivka je naprosto originální a svébytný žánr. Vždy je v ní patrný svébytný český humor nebo alespoň nadsázka či ironie. Ostatní detektivní svět jako by se bral víc vážně. Petr Sagitarius je autorem série Trujkunt (vydává Argo), což jsou přesně takové české, respektive slezské originální detektivní příběhy.

S psaním detektivek jste začal až ve zralém věku. Proč ne dřív?

Na gymplu jsem psal existenciální rádoby ortenovské verše, asi jako každý druhý student, a snil o tom, že jednou napíšu nějaký světoborný román. Spolčení hlupců nebo tak něco. V ranné dospělosti jsem na jakoukoliv literární činnost prostě neměl čas. Věnoval jsem se rodině a často měnil zaměstnání. Od dělníka ve válcovně ve werku až po redaktora werkového týdeníku. A popravdě zmizel i sen. Ve dvaatřiceti jsem se stal starostou a dalších šestnáct let se točila má literární činnost kolem úvodníků do městského zpravodaje. K tvůrčímu psaní mě paradoxně přivedlo až onkologické onemocnění a s ním spojený plný invalidní důchod. Literární tvorba mě už deset let drží psychicky nad vodou. Kdybych denně nenapsal aspoň pár řádek textu nového Trujkuntu nebo článek pro svůj blog Jablečno, tak mi bez přehánění hrábne. Takže psát jednoduše musím. Zní to možná legračně, ale v podstatě se nemůžu a nesmím zastavit. Sobecky dodávám, ale píšu hlavně proto, abych pobavil sám sebe. A pokud má literární psychoterapie pobaví také čtenáře, pak je to bonus navíc, který mi přináší velkou radost, což je další psychická vzpruha. Ještě před čtyřmi lety by mě ani ve snu nenapadlo, že mé gorolské krimi příběhy vyjdou knižně. Pořád mi to zní neuvěřitelně.

Detektivní příběhy série Trujkunt se odehrávají na Jablunkovsku, kde jste byl šestnáct let starostou. Jsou ty příběhy skutečné?

Zápletky a vraždy jsou čirou fikcí. Příběhy jsou však zasazeny do biografického puzzle osobních prožitků či osudů mých přátel. Nejčastěji ovšem vykrádám sám sebe. Výhodou zralého věku je skutečnost, že mám tzv. hodně odžito a nemusím si příliš vymýšlet. Nejlepší historky a nejbizarnější situace přináší život sám. Erotické eskapády hlavního hrdiny jsou samozřejmě vymyšlené. Jsou kořením příběhů. Sex patří k životu mnohem víc než násilí a vraždy. Postavu bouráka Sarana jsem schválně přepálil, ať je zapamatovatelný. Navíc jsem ho nestvořil jako kladného hrdinu. Jeho prioritou je potírání zla jakýmikoliv prostředky. Vraždím převážně v prostředí, které znám, takže jsem z "Trujkuntu" Jablunkov, Třinec, Český Těšín vytvořil jakýsi slezský Midsomer.

Proč jste se pustil zrovna do detektivek?

Nejsem žádný myslitel, nemám světu co sdělit, jak jsem o tom v rebelském mládí snil. Chci se prostě jen bavit, nic víc. A detektivka má jasná pravidla, zároveň nabízí mnoho prostoru pro fantazii a nekorektní humor, pohrávám si s postavami. Píšu intuitivně, bez rozsáhlé přípravy. Rád se nechám překvapit, kam mě příběh zavede. Se svým fiktivním světem jsem natolik srostl, že občas Saranovi vynadám za to, co to provedl. Po šestém díle, který vyjde v příštím čtvrtletí, jsem s ním dokonce týden nemluvil.

Jak dlouho jste dával dohromady obraz celé party vyšetřovatelů? Mají její členové nějaký předobraz v reálném životě?

Nijak zvlášť dlouho jsem o postavách nepřemýšlel. Saran je takovým mixem o hlavu menšího ranaře Reachera a vysoce funkčního psychopata Riggse. Shodou okolností jsem takového kamaráda, navíc jménem Roman, měl. Bohužel, před deseti lety jej skolil infarkt. Žil až příliš intenzivně. Ožanův předobraz může být Exnerův poručík Beránek. Mé tři domácí militantní feministky, žena a dvě dcery, pro které je Saran nesnesitelný mačo, zas chtěly v partě nějaké ženy, se kterými by ovšem hlavní hrdina nespal. Postupně tak vznikala parta kolem Sarana. Skuteční kriminalisté mi snahu o vykreslení reality snad odpustí. Jde především o zábavu.

Máte nějaký svůj vzor mezi spisovateli detektivek?

Popravdě ani ne. Mám rád Chandlera, Larssona či Connellyho, ale to je spisovatelská liga mistrů, zatímco já hraju z mého pohledu jen divizi. Necítím se totiž jako spisovatel, spíš jsem docela zručný literární řemeslník. Čítával jsem tzv. severské krimi, ale postupně mi začalo vadit stupňování brutality vražd. Jako kdyby skandinávští spisovatelé a někteří jejich napodobovatelé soutěžili o to, jak bizarněji a ukrutněji člověka zabít. Strkat kupříkladu obětem do úst jakousi kuličku, ze které vystřelí bodce? Zjevně si to čtenář žádá, jinak by severské krimi nebylo tak populární. Mně to přijde choré. Záměrně tedy po cimrmanovsku redukuji počet mrtvých. Preferuji domácí zabíjačky, jak tomu říkám, což víc odpovídá realitě než nějaké vykalkulované teatrální vraždění psychopata kvůli šlápnutí na kuří oko. Už jen samotné přemýšlení o tom, jak zabít člověka "pouhým" nožem či úderem do hlavy tupým předmětem, je pro mě depresivní.

Je znát, že kraj svých hrdinů opravdu dobře znáte. Čím je jiný, originální?

Nechci jinakost Těšínského Slezska vynášet nad ostatní kraje, každý region má svá originální specifika. U nás převažují hutě, doly a hory nad hrady, zámky a úrodnými nížinami. Jsme kraj tvrdé manuální dřiny. Proto je severovýchodní část republiky vnímána při pohledu zvenčí jako drsnější. Lidé se u nás vyjadřuji bez obalu. Bo nima czasu na gupoty, je trzeba robić. Co na srdci, to na jazyku. Včetně vulgarismů. Čím se však zdejší region zcela zásadně liší od ostatních, je originální, a především živé polsko-české nářečí. Těšínsko-jablunkovským dialektem mluví běžně tisíce lidí. Proto nemůže chybět ani v Trujkuntu.

Poslední otázka je osobní. Slavné placki (ano, s měkkým i), o nichž se píše v knize Kruhy, jsou bramborové, nebo nějaké speciální? Nemůžu nikde najít recept.

Bramborové placki "z blachi", tedy z plotny, byly vždy tím nejprostším a nejrozšířenějším pokrmem horalů na Jablunkovsku. Pro většinu místních jsou také jídlem nejoblíbenějším, jak tomu u chutí z dětství bývá. Já jsem černou ovcí. Placki jím jen zcela výjimečně. Nejsem tedy expert na jejich přípravu. Musel jsem se zeptat manželky. Potřebujete dvě kila třených brambor, jedno vejce, čtyři lžíce hladké mouky, sůl, kmín. Brambory nastrouháte, necháte chvíli odstát a uvolněnou vodu slijete. Osolíte, přidáte kmín, posypete moukou, přidáte vejce, zamícháte. Na rozehřáté plotně vytvoříte z hmoty lžící placki o průměru 15 až 20 centimetrů. Když pečením hmota z jedné strany ztuhne, placki otočíte. Jí se buď se škvarky, s máslem nebo se smetanou. Takže asi tak. Já si dám radši jablunkovský chleba, mimochodem nejchutnější na světě, se škvarkovou pomazánkou.

JARMILA SKOPALOVÁ