Mezi dvěma jazyky

Filmaře a spisovatele Jindřicha Manna-Aškenazyho (*1948) a spisovatele Jana Faktora (*1951) spojuje fakt, že oba odešli z někdejšího Československa do Německa. Každý ale zakotvil z jiné strany berlínské zdi. 

Jindřich Mann-Aškenazy je česko-německý filmař. Za svoje autobiograficky laděné dílo Poste restante obdržel mimořádnou Cenu Egona Erwina Kische. Je jedním ze dvou synů spisovatele Ludvíka Aškenazyho a jeho dědečkem z matčiny strany byl spisovatel Heinrich Mann. Nositel Nobelovy ceny za literaturu Thomas Mann byl jeho prastrýcem. 

Jan Faktor je český spisovatel píšící německy. Jeho román Georgs Sorgen um die Vergangenheit (česky Jiříkovy starosti o minulost) byl roku 2010 nominován na Cenu Lipského knižního veletrhu a Německou knižní cenu a za román Trottel získal Literární cenu Wilhelma Raabeho. 

Debatu, v níž se na veletrhu Svět knihy Praha oba autoři setkali, vedla v češtině i němčině publikující filozofka Tereza Matějčková. Pod jejím vedením oba autoři zavzpomínali na dobu, kdy odešli z rodného Československa do Německa. Zatímco Jindřich Mann emigroval v roce 1968 do západního Berlína, Jan Faktor se za manželkou stěhoval do Berlína východního. 

V románu Trottel popsal Jan Faktor tehdejší Prahu jako smradlavý knedlík. "V Praze se všechno rozpadlo, takže odjet do Berlína bylo osvobození, i když město bylo také ošklivé." Jindřich Mann naopak přiznal, že se mu po Praze hodně stýskalo. Jan Faktor dále vzpomínal, jak se po příjezdu do Berlína včlenil do společenství neomarxistů, což bylo pro něj jako antikomunistu absurdní. Bylo to ale přátelské prostředí a orientované na kulturu, které ho propojilo s tamější uměleckou scénou a umožnilo mu publikovat. 

Jindřich Mann, který si původně přál být spisovatelem a pokračovat tak v rodinné tradici, se po emigraci musel porozhlédnout po jiné kariéře. "Přihlásil jsem se na filmovou akademii, kam nebyla potřeba maturita, protože tu českou mi v Německu neuznali. Bylo mi dvacet, chtěl jsem být spisovatelem, ale v cizině jsem "ztratil jazyk", takže jsem na to mohl zapomenout. Ve filmu ale jazyk není tolik potřeba, protože "mluvíte" obrazem," vysvětloval, proč se nakonec místo psaní věnoval filmu. 

Jan Faktor se po příjezdu do Berlína také nevěnoval literatuře, ale pracoval v různých profesích, například jako zámečník. "Moc jsem nevydělal, ale měl jsem pracovní poměr." Psal nejprve česky a za pomoci manželky překládal texty do němčiny. "Měl jsem dva psací stroje, na jednom jsem měl text v němčině, na druhém v češtině." 

Jak vzpomínal, jeho první texty nikdo nechtěl číst, ale později, když už začal publikovat v němčině, svůj talent přece jen prosadil. Jindřich Mann si nakonec vedle filmařské práce také našel čas na psaní. Velký ohlas sklidila jeho kniha Poste restante, v níž nechal čtenáře nahlédnout do zákulisí své rodiny. "Byl jsem osloven nakladatelstvím, abych napsal o rodině Mannů věci, které nikdo nezná, nebo věci, které vyzkoumám. Já ale nejsem žádný badatel. Zkusil jsem tedy napsat něco trochu jiného. Něco, co trochu odpovídá tomu, co po mně chtěli, a zároveň je to tak, jak jsem to chtěl já. Chtěl jsem totiž napsat knihu především o Praze a o životě v ní, a k tomu jsem využil rodinné příběhy." 

Oba autoři píší v němčině a na otázku, zda by jejich texty byly stejné, kdyby je psali v češtině, odpověděl Jan Faktor slovy: "Čeština je hezčí, ale němčina pro mě byla objev." Jindřich Mann k tomu dodal, že čeština u něj neumřela, ale zvykl si psát německy, a spisovatelů, kteří píší v jiném než rodném jazyce, je hodně, takže si nepřipadá nijak výjimečný. Ani Jindřich Mann ani Jan Faktor však na češtinu nerezignovali, což dokládá fakt, že beseda probíhala v perfektní češtině.