Rozhovor s arménskou autorkou Narine Abgarjanovou

Narine Abgarjanová je rusky píšící spisovatelka arménského původu. S Arménií a jejím prostým, poetickým, ale i tragickým světem jsou spjaty její prózy psané na vážnější notu: sbírky povídek Lidé, kteří jsou vždy se mnou, Zulali a román Tři jablka spadlá z nebe, který dosáhl mezinárodního úspěchu a u nás se dočkal již druhého vydání. 

Zdroj: Sobotní příloha Deníku. Rozhovor vedla Radka Rubilina,rusistka a ředitelka Českého centra Sofie

Jste Arménka a všechny vaše knihy se odehrávají v Arménii. Ve své prvotině, veselém a dojemném vyprávění o vlastním dětství Maňuňa i v knize Čtyři ženy a jeden pohřeb se dokonce vracíte do rodného města Berd. Od roku 1993 jste však žila v Moskvě. Proč jste vlastně odjela z Arménie a jak jste se v Rusku cítila?

NA: O odjezdu rozhodla moje máma, ta totiž vždycky věřila, že mám potenciál. V Arménii byla tehdy, v devadesátých letech minulého století, nepředstavitelná ekonomická a politická situace – zuřila válka [první válka o Náhorní Karabach mezi Arménií a Ázerbájdžánem v letech 1988 – 1994 – pozn. RR], v obchodech nebyly ani základních potraviny, sužovala nás blokáda a chudoba. Naše rodina neměla prostředky na to, aby mi umožnila se za takových podmínek realizovat nebo uplatnit. A tak jsem hned po vysoké škole sedla na vlak do Moskvy.

V Moskvě jsem žila dvacet šest let. Pro mladého člověka z provincie je život ve velkoměstě vždycky velkou výzvou: musí se změnit uvnitř i zvenčí, přenastavit svůj životní rytmus, dokonce i své vidění a chápání světa. Myslím, že jsem měla velké štěstí, že mě to hlučné, obří velkoměsto přijalo za svou.

O Arménii jsem psala s pocitem nostalgie. V Moskvě jsem žila a pracovala, ale pořád se mi stýskalo po domově. Celou dobu jsem si ponechala arménské občanství, v tom jsem měla jasno. V Rusku jsem si zažádala o trvalý pobyt, abych tam mohla normálně žít a pracovat. Jako občanka jiného státu jsem politický vývoj země nemohla ovlivňovat, i když názorově jsem měla velmi blízko k liberálům. Velmi mě znepokojovalo, když jsem pozorovala, jak se země obrací k autoritarismu, jak mizí opoziční média, jak je pronásledován jakýkoliv projev nesouhlasu. Všichni jsem teď svědky toho, v jakou tragédii to vyústilo…

Z Ruska jsem odjela hned po začátku války proti Ukrajině v roce 2022. Vrátila jsem se do Arménie, nyní žiji v Německu.

Ale právě v Moskvě, v Rusku, jste se stala spisovatelkou. Jaký byl vlastně začátek vaší spisovatelské dráhy?

NA: Nikdy mě nenapadlo, že můžu být spisovatelkou. Vždycky jsem byla vášnivá čtenářka, ale to bylo tak všechno. K psaní mě přivedla jedna tragická kapitola mého života. Když mi bylo třicet čtyři let, dozvěděla jsem se, že mám roztroušenou sklerózu.To byla strašná rána. Mému synovi bylo tehdy osm let a mě udržela jen myšlenka na to, že musím vydržet, než se o sebe zvládne postarat sám. V té době jsem zakusila vrchovatou míru úzkostí, depresí, strachu ze smrti a zoufalství. A právě tenkrát jsem se zaregistrovala na tehdy populární platformě "Živojžurnal", abych mohla číst příspěvky zajímavých osobností. Po nějaké době jsem si tam založila vlastní blog a začala taky psát, hlavně příběhy o svém dětství. Byly to takové legrační historky a čtenáři je milovali. A tak mě kontaktovalo jedno nakladatelství a já souhlasila s vydáním. Byla jsem přesvědčená, že to bude moje první a poslední kniha. To mi bylo třicet devět let. Jenže kniha se hned rozprodala, následovaly dotisky a já ani nevěděla jak, ale už jsem psala pokračování a byla ze mě spisovatelka. Zajímavé je, že hned po vydání knihy se ukázalo, že roztroušená skleróza byla v mém případě naprosto mylná diagnóza. Dodnes si neumím vysvětlit, jak je možné, že jsem v tak hrozném psychickém stavu plném strachu a depresí napsala tak veselou knihu. Asi jsem si to tehdy neuvědomovala, ale ta veselost nejspíš pramení právě z touhy po životě.

Na festivalu Svět knihy budete podepisovat nový překlad do češtiny, a to soubor povídek z roku 2018 s názvem Žít dál. V něm popisujete, jak se žije v místech, kam se periodicky vrací válka. Nakolik je tato kniha autobiografická?

NA:Je to kniha o lidech, které jsem znala v dětství. Narodila jsem se v malém arménském pohraničním městečku. Když v devadesátých letech minulého století začala válka s Ázerbájdžánem, mé rodné město poznalo všechny její hrůzy – bombardování, spousty uprchlíků, raněné a zabité, strach a zoufalství. Předpoklad, že válka končí ve chvíli, kdy se podepíše příměří, je naprosto mylný. Válka je silný soupeř: nenávidí člověka do morku kostí a udělá vše, aby ho zničila. Válka je jako rakovina, která se rozrůstá v čase a ničí lidi ještě dlouho poté, co oficiálně skončila. Tahle kniha se mi psala těžce, pořád jsem se vracela a přepisovala ji, skoro jsem nemohla jíst. Ohlížet se a snažit se najít pravdu tam, kde zůstaly jen ruiny, je k nesnesení.

Proč jste pro takovou knihu vybrala název Žít dál?

NA: Je strašně těžké přežít, ale ještě těžší je zůstat naživu a nést s sebou to strašné břímě minulosti. Ta kniha je právě o tom – o lidech, kteří se snaží žít dál poté, co zažili válku.

Arménie se nyní nachází ve stavu těžkého vyčerpání po několika válkách o Náhorní Karabach, nad nímž nakonec minulý rok získal kontrolu Ázerbájdžán. Arménie prohrála velmi dlouhou válku. Jaká je tam teď atmosféra?

NA: O tom, co se s námi událo za poslední čtyři roky, se mi nemluví snadno. Je strašně těžké uznat porážku a přiznat si konec všech iluzí, které jsme v sobě pěstovali od zdánlivého rozpadu Sovětského svazu. Říkám zdánlivého, protože válka proti Ukrajině ukázala, že tento proces stále ještě pokračuje, to ohromné impérium se rozpadá pomalu a krvavě, nešetří nikoho a nic. Myslím, že válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem, která se odehrála v roce 2020, byla taky součástí tohoto procesu. Náhorní Karabach, Arcach, jak říkáme my, muselo opustit na sto dvacet tisíc Arménů a tato událost patří k nejtěžším kapitolám naší historie.

Kromě toho mám o svou rodnou zemi strach. Sleduji, jak se vyvíjejí události na jižním Kavkaze, a myslím, že Arménie i Gruzie nyní čelí velkému nebezpečí, že mohou ztratit svou samostatnost. Nevím, co bude dál, jen si přeji, aby zvítězila spravedlnost a naše země se udržely.