Naše tragédie jsou naprosté, ale z galaktického hlediska titěrné

Rozhovor s izraelským spisovatelem Etgarem Keretem

Magdaléna Jehličková

Z vašich povídek v autobiografickém souboru Sedm dobrých let víme, že jako spisovatel cestujete po světě a odnášíte si odtamtud nejrůznější bizarní i komické zážitky. V Praze také nejste poprvé. Podělil byste se s námi o nějakou zdejší příhodu?

Je to pravda, cestuji hodně a ostatně i tenhle rozhovor, který děláme na dálku, mě zastihl v Istanbulu, kam jsem přijel na pozvání k autorskému čtení. A příhodu z Prahy? Tak třeba tu, jak jsem byl v Praze poprvé a v hale hotelu jsem potkal slavného izraelského básníka Natana Zacha, dnes už zesnulého. Stál tam celý bez sebe, třásl se, dokonce se zdálo, že mu z pusy teče pěna. Rozčileně se tam o něčem dohadoval s recepční. Prý se ho na hotelu kdosi pokusil otrávit. Snažil jsem se ho uklidnit a vyptat se ho, co se stalo. Nechali mu tam na polštáři čokoládičku, kousl si do ní - a on to byl jed! Musel ji hned vyplivnout a vypláchnout si ústa, někdo mu ukládal o život, ale kdo? Za chvíli bylo všechno jasné: pokojská mu nechala na polštáři mýdlo a Natan Zach, který neměl čich, to nepoznal a snědl ho.

Do Prahy přijíždíte představit svou další sbírku povídek, sedmou v pořadí - česky z nich vyšly tři a k tomu jeden výbor. Jako povídkář jste se proslavil po celém světě, ale o delší prózu, nebo dokonce o román jste se, pokud vím, nikdy nepokusil. Co vás vlastně na krátké formě povídek tak přitahuje?

Na povídkách se mi líbí hlavně ta volnost, kterou mi jako spisovateli poskytují. Pustím se do psaní a vím, že příběh může skončit klidně o půl stránky níž, a přesto mě může dovést kamkoli. Pokaždé znovu vstupuju do toho příběhu nedotčený, jsem "tabula rasa". Napsat povídku je jako se podruhé narodit. Román je trochu složitější, takový porod koncem pánevním. Když píšu povídku, připadá mi to, jako bych vyšel z dělohy a vykoukl na svět, aniž bych tušil, jaká rodina, jaká krajina, jaké vůně mě tam čekají. Je v tom něco vzrušujícího, co mě pokaždé znovu vnitřně rozbouří. Psaní povídek se mi nejspíš nikdy neomrzí.

Zdá se mi, že vaše tvorba bývala zpočátku mnohem více izraelská, zatímco postupem času získala čím dál víc globální charakter a kulisy. V poslední povídkové sbírce, která vloni vyšla i česky, se část povídek odehrává v USA, naopak k izraelské realitě se jich vztahuje jen několik málo. Považujete se stále ještě za "izraelského" spisovatele, nebo spíš za spisovatele "židovského" či "diasporního"? Vaše maminka prý jednou řekla, že jste polský spisovatel a nevíte o tom.

Možná je to tím, že i celý svět je za tu dobu mnohem víc propojený a globálnější. Když jsem byl mladý, žili lidé v různých koutech světa odlišným způsobem života. Dnes toho mnohem víc sdílíme: všichni se díváme na Netflix, jíme v MacDonaldu, sledujeme v televizi soud s Johnnym Deppem nebo s podvodníky na Tinderu... Vzdálenosti se zkracují a všude je to tak trochu stejné, což se v mých povídkách odráží. Navíc od té doby, co začaly moje knížky vycházet v různých jazycích, cestuju po světě a setkávám se s lidmi, kteří mě ovlivňují, nosí v sobě další příběhy nebo mě k nim inspirují. Takže vyprávím tak trochu o světě a tak trochu sám o sobě, přičemž i já sám jsem jak v Izraeli, tak i různě vyrážím ven do světa.

A myslíte si přesto, že vás izraelští čtenáři čtou jinak než ti zahraniční?

Izraelská realita je v mnoha ohledech specifická a řekl bych, že izraelští čtenáři zachytí v mých povídkách spoustu nuancí, jazykových i kulturních, které se v překladu nutně ztratí. Třeba v jedné mé starší povídce "O řidiči autobusu, který se chtěl stát bohem" kouří hlavní hrdina cigarety značky Nobless, které se v kibucech rozdávají zadarmo. Je v tom kondenzovaně vyjádřená určitá charakteristika té postavy, jeho lenost a určité životní lůzrovství, což ale čtenář překladu nejspíš nepozná. Krom toho také izraelská národní povaha je svérázná - je v ní určitá přepjatost, horkokrevnost, agresivita. Takže to, co Izraelci vnímají jako realistické vylíčení něčeho, co se klidně mohlo stát, může Evropanům připadat jako groteskní, do krajnosti dovedená hyperbola.

Pro mladší generaci izraelských spisovatelů je charakteristický určitý odklon od politiky, což myslím platí i pro vaši tvorbu. Čím je to dáno, že si od politických témat držíte odstup?

S tím bych nesouhlasil, podle mě je moje psaní velice politické, jen se na politiku dívám z trochu jiného úhlu, ponechávám ji v pozadí. Třeba v povídce "Jenom gram" se vypráví o dvou mladících, kteří aby si opatřili marihuanu, svolí k tomu, že se dostaví k soudu, kde se projednává případ arabského řidiče, který přejel dítě, a budou na něj pokřikovat nadávky. Ta povídka je velice politická, protože říká něco o soužití Židů a Arabů, ukazuje jejich nerovné postavení i to, kolik násilí doutná pod povrchem. Rozdíl mezi naší generací a staršími spisovateli spočívá spíš v tom, že dřív se autoři v knížkách věnovali politickým otázkám víc pragmaticky - jako by se snažili přímo říct, co je třeba dělat. Já jsem spíš pozorovatel, vezmu si nějaké společenské klišé a snažím se ho propojit se základními emocemi, které jsou opravdové.

Nemluvě o tom, že jsem napsal i desítky politických komentářů, třeba pro izraelský deník Ha-arec nebo pro zahraniční noviny a časopisy - New York Times, New Yorker, Le Monde, Die Zeit. Těžko o mně může někdo prohlásit, že jsem apolitický spisovatel. Hlásím se otevřeně k levici, dokonce jsem dostal i několik výhružek smrtí. Ale je pravda, že v posledních letech jsem politickou publicistiku psát přestal. Připadá mi, že veřejná debata je teď natolik vyhrocená a polarizovaná, že lidé už ani nečtou komentáře proto, aby pochopili nějaký názor, i když s ním třeba nesouhlasí, ale jen proto, aby zjistili, na které straně autor stojí, jestli je s nimi, nebo proti nic. Ten prostor je už tak naplněný vzájemnou záští a natolik toxický, že dávám přednost tomu mluvit s lidmi tváří v tvář nebo dávat interview, než abych se pokoušel něco vyjádřit v článku, který leda tak přesvědčí přesvědčené a naštve naštvané.

Vaše poslední knížka vyšla česky pod názvem Tak už leť, ale hebrejsky se jmenuje Nehoda na kraji galaxie. Co si pod tou "nehodou" máme představit? Je to metafora odkazující na lidstvo, na naši civilizaci?

To spojení - "nehoda na kraji galaxie" - mi běželo hlavou, když jsem se před časem během návštěvy ve Spojených státech vyboural, ležel jsem v autě s polámanými žebry a byl jsem přesvědčený, že to je moje poslední hodinka. Ten strach mě úplně ochromoval, a abych se uklidnil, říkal jsem si v duchu: "Podívej, Etgare, pro tebe možná všechno končí, ale z hlediska věčnosti je tvoje smrt jen drobná nehoda na kraji galaxie. Svět bude existovat dál, děti budou dál chodit do školy a delfíni plavat v moři." Ten název se mi líbil, protože je v něm obsažena veškerá tragičnost našich životů, ale současně je ukázána ve své nicotnosti. Je to knížka o tragédiích, které jsou naprosté, ale z hlediska galaktického vlastně titěrné.

V titulní povídce je hlavním tématem holokaust. Tako jako i ve svých starších povídkách se na toto téma díváte perspektivou druhé generace a je tu přítomen jakýsi rozpor mezi oficiálním připomínáním holokaustu a žitou osobní zkušeností. Za humorem a ironií těchto povídek je zřetelně přítomno cosi hlubšího. Co vás dovedlo k tomu napsat povídku o muži, který chce své matce, přeživší šoa, na Den památky holokaustu vstupenku do únikové hry s názvem "Nehoda na kraji galaxie"?

Když jsem byl malý, Den památky holokaustu jsem nenáviděl. Moji rodiče holokaustem prošli a odnesli si z něj hrozná traumata, před kterými neustále utíkali, snažili se je vytěsnit. A v Izraeli je ten den holokaust úplně všude: otevřete noviny, zapnete televizi nebo rádio a všude se mluví jen o něm. Už když se ten den blížil, cítil jsem z mámy a táty napětí a bolest. Jako kluk jsem si myslel, že Den památky holokaustu je tu jen proto, aby potrápil přeživší. Nenapadlo mě, že jde o nějaké připomínání holokaustu, protože my jsme s holokaustem žili. Táta křičel ze spaní, pronásledovaly ho noční můry, pořád to u nás bylo nějak přítomné. A Den památky holokaustu byl zkrátka jeden den v roce, kdy přeživší nemají žádnou možnost před těmi vzpomínkami utéct. Tohle moje dětské vnímání je hybným momentem celé povídky. Nejde v ní jen o určitou povýšenost lidí, kteří jsou přesvědčeni, že mají vždycky pravdu, ale i o to, že únik je někdy dobrý způsob, jak se s něčím vyrovnat, a že realita nám někdy tuhle možnost nedává.

Část vašich povídek v nové sbírce je opět fantaskní, vypravuje se do blízké či vzdálenější budoucnosti a líčí jakési dystopické vize odlidštěného, technologizovaného světa. Jste pesimista, co se týče budoucnosti lidstva?

Za posledních sto, možná i tisíc let lidstvo dosáhlo neuvěřitelného pokroku. Stačí si srovnat, jak žil jeskynní člověk a jak my dnes. Technologie tedy máme ohromně vyspělé, ale emočně jsme nevyspěli vůbec. Ten, co dřív střílel kameny z praku, teď může odpálit jadernou bombu. Technologie nám umožňuje dostat se na nejvzdálenější místa na světě, na internetu si můžeme přečíst v podstatě jakýkoli text - ale nakonec stejně většina z nás jen sjíždí pornografické stránky nebo navštěvuje on-line kasina. Moje povídky nejsou tak úplně proti pokroku, spíš ukazují, že technologie nám dává obrovské možnosti, ale naše vlastní vady a nedostatky jsou mnohem závažnější a vlastně děsivé. Jako bychom byli nedospělá duše, obdařená takřka božskými fyzickými schopnostmi.

Typickým rysem vašich povídek byli vždycky dětští hrdinové, většinou vypravěči, z jejichž perspektivy je příběh podán. V poslední době je ale vystřídaly postavy rodičů. Co je pro vás na pohledu dítěte - anebo rodiče - tak přitažlivé, co nám může sdělit o světě?

Moji rodiče a rodina mají v mém životě velmi důležité místo. Máma i táta, dokud byli naživu, byli mými nejbližšími lidmi. Vždycky jsem psal povídky o rodičích a dětech, ale je pravda, že bývaly podávané z pohledu dítěte, dokud jsem se sám nestal otcem. Vždycky jsem byl takové to dítě, co se rodičů pořád ptá, proč je svět takový, jaký je, a teď jsem se najednou ocitl v pozici rodiče, za kterým chodí s podobnými otázkami jeho syn - a já zjišťuju, že na ně nemám odpověď. Jinak na vztahu dítěte a rodiče mě vždycky fascinovalo, že tam nikdy není úplné oddělení. Druzí lidé zůstávají těmi druhými, ale rodič v dítěti i dítě v rodiči vždycky nachází kus sebe sama. A o tom je pokaždé zajímavé psát, alespoň tedy pro mě.

Krom příběhů rodičů a dětí jsou ve vaší poslední knížce výrazné i postavy bezdětných dospělých, které tahle situace nějak trápí. V povídce "Alergie" si bezdětný pár pořídí psa z útulku, který je ale k okolí často agresivní; v povídce "Autokoncentrát" nalezne hrdina s těžkým životním příběhem smíření v dětech své rozvedené přítelkyně; v "Drobenkovém koláči" je dospělý syn žijící s matkou podezříván z pedofilie, když se snaží spřátelit s dětmi na hřišti...

Vždycky jsem si přál mít hodně dětí. Sám jsem ze tří sourozenců, ale to jen proto, že máma už nemohla mít další děti. Moje sestra, která žije v ortodoxní komunitě, má dětí jedenáct a víc než padesát vnoučat. Já mám děti tak moc rád, že bych byl nejradši, aby se mi nějaké narodilo každý den. Mám rád miminka, líbí se mi rodičovská role. Ale život, příroda, zdravotní stav tomu chtěly, že mám jen jednoho syna. Takže když píšu, je pro mě snadné vžít se do člověka, který touží po dětech, kterému děti v životě nějak chybí. V tom, jak s dětmi komunikujete, jak je vychováváte, je úplně jiný způsob vztahování se k světu. Najednou to získává smysl. Jednou si moje sestra posteskla, že nejhorším momentem v jejím životě byla chvíle, kdy zjistila, že už nemůže mít další děti - po těch jedenácti, co se jí narodily. Spousta sekulárních lidí to pokládá za bláznovství, ale já jí v hloubi duše úplně rozumím.

Konečně otázka na závěr. Kterou povídku ze sbírky Tak už leť máte vy osobně nejradši - a proč?

Asi to bude ta poslední, "Evoluce rozchodu". Možná proto, že ke mně přišla úplně sama od sebe. Jsou povídky, kde tak nějak přibližně víte předem, o čem to bude, máte v hlavě zápletku, nějakou situaci nebo postavu, ale někdy se stane, že se vás zmocní takový zvláštní pocit, který neumíte pojmenovat, ale zkrátka si sednete a začnete psát. "Evoluce rozchodu" je přesně ten případ. Když jsem ji dopsal, vůbec jsem nechápal, co to mělo být, ale pak jsem si ji po sobě přečetl a upravil a bylo mi jasné, že ta povídka se zkrátka zrodila. Mám ji tedy rád ne snad proto, že bych ji považoval za nejlepší, ale kvůli tomu tvůrčímu procesu, který byl tímto způsobem výjimečný.