Po stopách vrahů s Františkem Müllerem

Okolnosti nechvalně proslulých případů i zákulisní detaily z policejního vyšetřování představuje kapitán plzeňské kriminálky František Müller v knize Skutečné zločiny na Plzeňsku, která bude premiérově k dispozici na veletrhu.

Co stálo za rozhodnutím být policistou? Byl to dětský sen? 

Těch dětských snů a představ, čím by člověk jednou v životě chtěl být, bylo asi povícero jako u každého malého kluka. Je pravdou, že jsem v mládí sledoval televizní detektivky a práce detektiva mi připadala jak dobrodružná, tak i poněkud výjimečná. Možná mě to i částečně ovlivnilo při výběru budoucího povolání. Ale že by to byl můj sen od dětství stát se policistou, to se asi říci nedá. V každém případě jsem věděl, že pokud bych se vydal touto cestou, dělal bych na kriminálce, na vraždách, právě jako ti televizní hrdinové, zejména poručík Columbo. Na něj jsem se v mládí díval asi nejraději.

Který ze zločinů, které jste vyšetřoval, byl pro vás osobně nejtěžší, ať už z jakéhokoli důvodu? 

Předně bych asi měl podotknout, že nejsem vyšetřovatel, ale kriminalista nebo jak se v posledních letech říká "operativec". A zejména bych chtěl uvést, že vyřešení případu není zásluhou jednoho detektiva. To rozhodně ne. Dopadnout a usvědčit pachatele toho nejzávažnějšího trestného činu nebývá v kriminalistické praxi zásluhou jednoho policisty. V reálném kriminalistickém životě na případu pracuje kromě kriminalistů a vyšetřovatelů celá řada dalších osob počínaje kriminalistickými techniky, kteří na místě činu zajišťují stopy, přes experty, kteří stopy vyhodnocují, až po znalce z nejrůznějších oborů a odvětví.Náplň práce "kriminalisty –operativce" je poněkud odlišná od práce vyšetřovatele. V minulosti se jednalo o dva samostatné útvary. "Kriminálka" nebyla spojena s "vyšetřovačkou", jako je tomu dnes. Kdybych to měl velice zjednodušit, pak "operativec" se pohybuje především v terénu. Získává informace a poznatky k případu. To znamená, že mluví s lidmi, vyslýchá je a jeho úkolem je získat informace, které směřují k pachateli. Těžiště práce "operativce" je zejména ve fázi prověřování případu, kdy ještě pachatel (podezřelý) není trestně stíhán, není obviněn. Po zahájení trestního stíhání, kdy už hovoříme o fázi vyšetřování, má hlavní slovo vyšetřovatel, který zároveň vede spis, vyžaduje znalecké posudky apod. Práce kriminalisty není až tak striktně formální jako práce vyšetřovatele. 

Obecně platí, že každá vražda je jiná, ať už typem osoby pachatele nebo oběti a samozřejmě i místem činu. Nedá se asi říci, že některý z případů byl nejtěžší. Samozřejmě že některé vraždy utkví člověku v paměti více než jiné. Některé případy jsou z nějakého hlediska, z určitého úhlu pohledu skutečně výjimečné, ať už třeba brutalitou, rafinovaností provedení nebo typem oběti či pachatele. Například v knize popisuji případy, kterých se dopustili dva sourozenci. Ano, oba sourozenci se dopustili vraždy a své činy spáchali nezávisle na sobě. Přičemž jejich trestní rejstřík byl do té doby bez poskvrny, dokonce se nedopustili ani přestupku. Mladší ze sourozenců usmrtil svého otce a nevlastní matku. Rok na to vraždil jeho starší bratr. Tato dvojnásobná vražda vykazovala takové známky brutality, s jakými se v praxi setkáváme zcela výjimečně. Takový případ vám samozřejmě v paměti utkví. Pro mě osobně ale k těm nejtěžším patří vraždy, kdy se obětí stane dítě. Většina z nás má rodiny, takže osobní prožitky hrají u takových případů také svoji roli. 

V září jsme s vyšetřovatelkou Michaelou Noskovou přednášeli o útoku kyselinou na mladou ženu v Plzni. To, co následně po útoku tato dívka prožívala, si normální člověk snad nedokáže ani představit. Následky byly, řekl bych až doslova, děsivé. Byl to rovněž jeden z případů, který navždy zůstane vryt v paměti. 

Máte za sebou sérii přednášek. Na co se návštěvníci nejčastěji ptají? Byla nějaká otázka tzv. nezapomenutelná?

Ono těch otázek na konci přednášky až tak moc zase není. Během přednášek každou kauzu rozebíráme poměrně podrobně a myslím si, že i pro laickou veřejnost velice srozumitelným a pochopitelným způsobem. S kolegyní popisujeme jednotlivé kroky od oznámení případu až po dopadení pachatele a jeho následné odsouzení. 

Zřejmě i proto na konci přednášky až tak moc dotazů nezazní. Je to především zásluhou vyšetřovatelky Michaely Noskové, která prezentace k jednotlivým případům dokáže velice precizně, a přitom srozumitelným způsobem zpracovat. Nezapomenutelná otázka ještě asi nepadla, tak uvidíme, kdy přijde. Přednášky mají, dle vyjádření Krajského ředitelství policie vyvolat mimo jiné i zájem o práci u policie. 

Cítíte u mladých lidí zájem o práci u policie? 

Snad po každé z přednášek se najde nějaký mladý člověk, který se nás přijde zeptat na podmínky práce u policie. Přednášky #plzeňskézločiny ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje mají skutečně mimořádný, až nečekaný ohlas, takže pokud vzbudí v některém z mladých posluchačů zájem o práci u policie, tak i z tohoto úhlu pohledu plní svůj účel.

Máte nějaké mladé kolegy?

 Asi bych měl předeslat, že na krajské kriminálce se řeší ty nejzávažnější trestné činy, včetně vražd. Zde se předpokládá určitá předchozí zkušenost. Takže kolegové, kteří k nám nastupují, mají za sebou léta praxe zejména na okresních kriminálkách. Věkový průměr je u nás přes čtyřicet let. 

Díváte se na televizní detektivky? Říkáte si u nich, že takhle to v praxi nechodí anebo se některý seriál blíží realitě? 

Dodnes se občas podívám na poručíka Columba. Ten seriál má své kouzlo a svůj vtip. Pro mě osobně je to takový pohodový odpočinkový detektivní seriál, kde jsem snad neviděl jedinou kapku krve, byť poručík je z oddělení vražd. Columbo je pro mě sympatický logicky uvažující detektiv, kterého vesměs ne zrovna hloupí, ba naopak chytří protivníci podceňují. Ale ono se v reálné praxi málokdy stane, že padouch uzná svoji porážku, jak to vídáme v televizi. Uzná, že prohrál, a spontánně, skoro bych řekl až zahanbeně, se před televizním detektivem, který ho "nachytal na švestkách", dozná k vraždě. Takové ty, řekněme moderní americké detektivní seriály z poslední doby, zrovna moc nevyhledávám. Některé postupy, které tvůrci divákům prezentují, jsou – řekl bych – až z říše fantazie a s realitou mají pramálo společného. Z českých detektivních seriálů jsem v poslední době sledoval Případy 1. oddělení. 

U tohoto seriálu, který vychází ze skutečných případů, je patrné, že se na scénáři podílel profesionál, který ví, jak policejní postupy při objasňování vražd v reálu probíhají. Ze všech detektivních seriálů z poslední doby se právě Případy 1. oddělení nejvíce blíží skutečné realitě. 

Na veletrhu bude uvedena vaše kniha. Co přesně v ní čtenáři najdou? 

V knize popisuji čtyři případy. Čtyři brutální, dalo by se říci až výjimečné vraždy, které se odehrály v Plzeňském kraji přibližně za posledních patnáct let. V první kapitole najde čtenář případ naprosto bezcitného vraha, který své nic netušící oběti zasadil celkem sedmdesát čtyři bodných ran. Druhá kapitola pojednává o případu, kdy pachatel svoji oběť rozčlenil a tělesné ostatky ukryl pod hladinou Berounky. 

Tento případ byl výjimečný i v tom, že přestože se pachatel k vraždě nikdy nedoznal a my měli k dispozici jen ty části těla, ze kterých příčina smrti nebyla zřejmá, vraha se i přesto podařilo usvědčit na základě nepřímých důkazů. Byla to skutečně mravenčí práce, než se nám jednotlivé důkazy podařilo poskládat dohromady, až nakonec uzavřely pomyslný kruh nepřímých důkazů. Třetí a čtvrtá kapitola je věnována právě již zmíněné kauze vraždící bratrské dvojice. Byl to natolik výjimečný případ s těžko uvěřitelným a pochopitelným vyústěním, že jsem mu věnoval přibližně polovinu knihy. 

Jednotlivé případy popisuji od chvíle, kdy policisté přijeli na místo činu, přes jednotlivé fáze šetření až po dopadení pachatele a jeho odsouzení. Aby text knihy byl co možná nejvíce autentický a čtenář si dokázal udělat jakousi představu o prožitcích a duševním rozpoložení jednotlivých aktérů, včlenil jsem do něj výpovědi zainteresovaných osob, tak jak skutečně zazněly. Bez větších úprav jsem použil úryvky z výpovědí, které podezřelí učinili v době, kdy ze sebe shodili břímě, které je tížilo, aby ulehčili svému svědomí. Ne všichni pachatelé se však k tomu, čeho se dopustili, přiznali, byť proti nim svědčila celá řada důkazů, a ne všichni svá předchozí slova zopakovali v postavení obviněného.

- JANA MARXTOVÁ

S Františkem Müllerem se můžete setkat v sobotu 23. 9. od 11 hodin ve Velkém sále – DEPO2015 v programu Po stopách vrahů s kapitánem plzeňské kriminálky – True Crime.