Anežka Charvátová: Ke Světu knihy Praha vyjdou špičková díla současné latinskoamerické literatury

Iniciátorkami letošního fokusu na literaturu Latinské Ameriky jsou Anežka Charvátová a Adriana Krásová. „Kolektivní host je velmi ošemetná disciplína, sladit zájmy a představy několika států do společné expozice je těžký úkol. Každý stát má jinou kulturní politiku i jiné diplomatické vazby a zázemí. Dokonce si myslím, že podobná společná prezentace latinskoamerické literatury je unikátní i v kontextu světových literárních veletrhů. Bez osobního nasazení a aktivity Anežky Charvátové a Adriany Krásové bychom to nikdy nedali dohromady. Tyto dvě dámy za námi přišly s originálním nápadem, daly však také k dispozici veškerou svou energii i osobní kontakty a vazby,“ popisuje ředitel veletrhu Radovan Auer cestu k části letošního programu. „Anežka Charvátová je nejen skvělá překladatelka, ale především znalkymě a neúnavná propoagátorka latinskoamerické literatury,“ doplňuje Auer. Přečtěte si nezkrácenou verzi rozhovoru, který s ní vedl Radim Kopáč pro Lidové noviny.

Latinskoamerická literatura bude hostem na letošním Světě knihy. Co nabídne?

Letos není hostem veletrhu jedna země, ale celý rozsáhlý a velmi pestrý region, podobně různorodý a bohatý bude tudíž i program. Přijede řada proslulých spisovatelů v čele s peruánským nositelem Nobelovy ceny Mariem Vargasem Llosou, neméně známí jsou však i další pozvaní autoři, jako je Mexičan Álvaro Enrigue, Argentinci Rodrigo Fresán, Ariel Bermani a Juan Pablo Bertazza, Brazilec Bernardo Carvalho, Guatemalec David Unger a Kolumbijec Luis Fayad. Budou mít debaty spojené s hlavním tématem letošního veletrhu, což je Paměť a vzpomínky, a představí čtenářům nejnovější překlady svých děl. Zároveň vyjde speciální veletržní příloha Literárních novin věnovaná latinskoamerické literatuře, kde vyjdou ukázky z tvorby těch, jimž se nestačila vydat kniha, plus nových talentů i hvězd zářících už v cizině, o nichž se ještě u nás mnoho neví. Na překladech pracují studenti translatologie a číslo, které se bude rozdávat zdarma, by mělo inspirovat české nakladatele do budoucnosti. Na společném stánku čestného hosta v centrální hale budou ochutnávky typických jídel a nápojů, budou se promítat krátké filmy, budou hudební a taneční ukázky a spousta dalších věcí. Pojem Latinská Amerika se dá těžko vměstnat do nějaké škatulky, patří tam nejen španělsky mluvící země, ale i rozlehlá portugalsky mluvící Brazílie a samozřejmě i frankofonní Haiti. Ne všechny země se mohly veletrhu zúčastnit, hosté však zahrnují území od nesmírně zajímavého různorodého Mexika přes karibskou Dominikánskou republiku, Kolumbii s pacifickým i atlantským pobřežím, Brazílii a Peru s bohatou předkolumbovskou tradicí po země jižního cípu kontinentu, úzkou nudli Chile a kosmopolitní Argentinu.

O čem píší současní latinskoameričtí spisovatelé?

Těžko můžeme charakterizovat tvorbu tolika rozdílných autorů s různými tradicemi a zázemím bez nemístné generalizace. Dnes se Latinoameričané ve výběru témat a forem příliš neliší od starších literatur, jako je třeba evropská: už nemusí hledat národní identitu jako v počátcích samostatnosti v 19. století, ve slavném „boomu“ 60. let 20. století provedli generační revoltu hledáním nových forem a zavržením starého, jako by prožívali pubertu, dnes je latinskoamerická literatura dospělá. Výrazným posunem oproti minulému tisíciletí je, že literatura není ve službě žádné ideologie; noví autoři sami sebe často označují za generací „prohrávačů“ (jak říkal i Roberto Bolaño), jejichž záchranným kruhem je v neutěšené moderní společnosti sama literatura, která je pro ně vším. Témata jsou velmi různorodá, městská a globalizovaná i venkovská, spojená s obrazem přírody jako nepřátelské síly i podmanivé nádhery, navazující na tradiční motiv střetu civilizace a barbarství. Velmi nosné je i letošní téma veletrhu, paměť. V řadě zemí mají za sebou (či ještě prožívají) bolestnou zkušenost s diktaturami, občanskou válkou, terorismem zleva i zprava, násilím narkomafie i zkorumpovaných vlád, a spisovatelé pátrají ve společné paměti, co se vlastně stalo, a hlavně proč a jak k tomu mohlo dojít. Pohled je však důsledně zbavený ideologie, místo velkých událostí se líčí malé příhody bezvýznamných lidí, osudově zasažených dějinami. Oblíbenou formou je podobně jako v Evropě černý román, autofikce, díla na pomezí dokumentu, autobiografie a románu. Velmi zajímavé je nové pojetí anachronického, chaotického historického románu, jaký přináší Mexičan Álvaro Enrigue. A v Argentině je stále v oblibě fantastická povídka. Jak říkám, těžko najít jediný společný jmenovatel, podstatné je pro mne to, že ta literatura je sice už dospělá, ale stále velmi mladá, a obsahuje proto jakýsi silný náboj, divokou energii v protikladu k vyčpělosti či blazeovanosti některých jiných literatur. Kromě toho je psaná mnohovrstevným jazykem, který má v každé zemi jiná fonetická, gramatická a lexikální specifika, je tedy strašně zajímavý pro překladatele.

Platí ještě pojem magický realismus? Navazují současní spisovatelé na poetiku Borgese, Cortázara, Garcíi Márqueze?

Podle Ecovy definice, že v literatuře se další opakování úspěšného receptu brzo stává kýčem, magický realismus velmi rychle zkýčovatel v dílech druholigových i prvoligových napodobitelů Gabriela Garcíi Márqueze, kteří vyšli vstříc poptávce nehispanoamerických nakladatelů a čtenářů, přesvědčených, že americký kontinent a život v něm je báječně exotický, zázračný a magický, což pro ně zjednodušeně také znamenalo rurální a zaostalý. Proti takovému pojetí kladou mladší spisovatelé Latinskou Ameriku městskou a globalizovanou, jejíž obyvatelé jsou konfrontováni s nedostupně drahým školstvím a bydlením, s živořením v obludně velkých aglomeracích a slumech, s korupcí a násilím. Z Julia Cortázara dnes přežívá zejména fantastická povídka, na niž navazuje řada současných laplatských autorů a autorek (jako např. Samanta Schweblinová, které už česky vyšly dvě knihy); pro mou generaci kultovní román Nebe, peklo, ráj už se prý tolik nečte a nerezonuje ani mezi čtenáři, ani mezi spisovateli. Jorge Luis Borges zůstává literární veličinou a vzorem, na jehož úsporný, hutný, jemně ironický styl a intelektuální suverénnost stále navazuje mnoho autorů.

Jedním z hostů Světa knihy bude i Mario Vargas Llosa. Neúspěšný kandidát na peruánského prezidenta v roce 1990, laureát Nobelovy ceny za literaturu 2010. Prorůstá politika do jeho literatury?

Já bych tu politiku a literaturu důsledně oddělovala. Jedna věc jsou Vargas Llosovy eseje, novinové sloupky či fejetony a veřejná vystoupení, druhá věc je jeho literatura. Tam byla vždy hlavním tématem svoboda člověka, role imaginace (či „moc smyšlenek“, jak říká Vargas Llosa) v lidském životě, zpochybnění bezduché autoritativní moci, odpor k vojenské hierarchii. Byť se Vargas Llosovy romány odehrávají ve skutečných historických kulisách (v Peru za Odríovy či Fujimoriho diktatury, v Dominikánské republice za Trujillovy hrůzovlády), nikdy se v nich nepíše o politice, ale o lidech, kteří si kladou otázky, pochybují, váhají, hledají chvíli, „kdy se to všechno podělalo“, jako v románu Rozhovor u Katedrály. Autor nehájí žádné politické názory, z textu nevysvítají žádné sympatie k té či oné straně. Vargas Llosa sice v mládí převzal od Sartra pojetí slov jako „výstřelů“ a burcující literatury, ale vždy se dokázal vyhnout nebezpečí okatě angažovaného psaní. Jako romanopisce ho vnímám apoliticky: utváří příběh (či spíš spletitou mozaiku propletených příběhů), jehož podmanivá síla čtenáře dovede ke spoustě otázek, ale hlavně v něm vyvolá potěšení, radost ze zážitku smyšleného světa, který si sám spoluvytváří sestavováním barevného, složitého hlavolamu.

V souvislosti s jeho návštěvou v Česku mu vyjdou tři nové knihy - o jaké jde tituly?

Dva tituly beletristické a jeden esejistický. V Argu vyjde Chvála macechy, první Vargas Llosův pokus o erotickou literaturu z dob, kdy s každým dalším dílem objevoval nová, dosud neprobádaná území (originál je z roku 1988), a nejnovější román z roku 2017 Pětinároží, odehrávající se v Peru za Fujimoriho v dobách terorismu Světlé stezky, jehož hlavním tématem však není terorismus, ale bulvární tisk. V nakladatelství Burdon vyjde Volání kmene, soubor esejů věnovaných osobnostem, které Vargas Llosu nějak ovlivnily: tento titul se více vztahuje k politice.

Jaké další tituly z latinoamerické literatury ještě ke Světu knihy vyjdou?

Kromě knih autorů, kteří na veletrh přijedou, se dostane i na některá klasická díla, která v češtině zatím chyběla. Poprvé vyjde převratný román Chilana Josého Donosa Obscénní pták noci (šp. 1970); sbírka povídek nikaragujského modernistického básníka Rubéna Daría Kentaurovy slzy; již třetí vydání kultovního románu Julia Cortázara Nebe, peklo, ráj. Z děl pozvaných autorů vyjde např.: Argentina! Argentina! Rodriga Fresána; Náhlá smrt Álvara Enrigueho; Pražský syndrom Juana Pabla Bertazzy; Reprodukce Bernarda Carvalha; Na počátku bylo moře Tomáse Gonzáleze; Mlha nad Iquique Diega Zúñigy, a určitě jsem na něco ještě zapomněla. Všechno to jsou špičková díla současné latinskoamerické literatury.

Nedávno vyšla v češtině próza argentinské spisovatelky Samanty Schweblinové Mimo dosah. V doslovu jsem se dočetl, že to podstatné dneska v argentinské literatuře píší ženy. Platí to i v jiných zemích Latinské Ameriky?

To platí myslím všude - dnes čtou literaturu převážně ženy, tak je načase, aby ji i víc tvořily. Argentina je možná skutečně výjimečná - nejenom však množstvím skvělých spisovatelek, ale bohatstvím současné literatury vůbec (i na veletrh přijede nejvíc hostů z Argentiny). Ostatně sestry Silvina a Victoria Ocampovy ovlivnily argentinskou literaturu 20. století stejně výrazně jako jejich současníci Borges a Bioy Casares - jen se o nich u nás tolik neví. Silná ženská generace píše i v Chile, v Mexiku, ve Střední Americe a v Karibiku; když mám jmenovat současné latinskoamerické spisovatele, napadají mě především ženy. Je to logické, souvisí to s jejich výraznější rolí ve společnosti, se sílícím hnutím za ženská práva, která jsou v Latinské Americe v mnohem žalostnějším stavu než v Evropě. Zatímco v boomu 60. let 20. století téměř žádné ženy nebyly, jen jako manželky a družky, dnes se všude zaslouženě dostávají do popředí. Ostatně i u nás - podívejte se na letošní nominace na Magnesii Literu za českou prózu, tři ženy a tři muži, to dřív nebývalo.

Mění autorský rukopis Latinoameričanů fakt, že někteří z nich žijí dlouhodobě v Evropě? Vargas Llosa ve Španělsku, Schweblinová v Německu...

Myslím, že ne, život v Evropě či jinde mimo vlast byl odvždy výrazný rys latinskoamerických autorů, jimž je vlastní diaspora. Spíš jinak píšou ti, kdo zůstávají doma - ale ti jsou pak mnohem méně známí a méně se prosadí na mezinárodním trhu. V Evropě se překládají převážně autoři, kteří pobývají nebo alespoň publikují tady. Třebaže dnes už tolik neplatí jako dřív, že latinskoamerický autor se stane známým teprve tehdy, když vydá svou knihu ve Španělsku, neboť začínají lépe fungovat vzájemné vztahy mezi sousedními zeměmi, je více malých nezávislých nakladatelství, knižních veletrhů, festivalů, stipendií a podobně.

Dají se najít nějaké tematické nebo výrazové paralely mezi hispanoamerickou literaturou a literaturou českou, potažmo literaturami střední Evropy?

To si netroufám říct, je to tak různorodé, že těžko nějak generalizovat. Možná to téma paměti, hledání příčin a projevů totalitních či autoritativních režimů a násilí, mapování šedé zóny.

Je v Latinské Americe pojem o české literatuře, kultuře?

Všichni znají Prahu a Kafku. A z nové doby Václava Havla, Kunderu. Další věci už méně, případně podle vlastních zájmů - některé naše fotbalisty a tenist(k)y, Čáslavskou, Masaryka. Hodně známé jsou Lidice. Současná česká literatura se vydává víc ve Španělsku než za oceánem, větší ohlas tam myslím nemá. Spisovatelé budou znát Čapka, Hrabala, Haška, ale běžní čtenáři si nějaké české jméno těžko vybaví.

> Do Česka poprvé zavítá nobelista Mario Vargas Llosa, spolu s dalšími autory Latinské Ameriky bude hostem Světa knihy Praha
> Nobelistka Herta Müllerová přijede na Svět knihy Praha 2019, hostem budou i další významní evropští literáti