Nejdůležitější je pro mě kvalitní a zajímavý text

Loni bylo jméno výtvarnice a ilustrátorky Galiny Miklínové spojeno hned se třemi knihami – Faustův dům a díra do stropu, Kapka Ája a Pohádky pro zlobivé bagry. Získala Výroční cenu nakladatelství Albatros za ilustrace ke knize O Kačence a tlustém dědečkovi a za práci na titulu Marky Míkové Kabát a kabelka obdržela v Mnichově cenu White Raven. Tomu se říká prožít úspěšný rok.

Existuje mezi třemi loni vydanými knihami nějaké pojítko?

Pojítkem všech tří knih jsou výborní a příjemní autoři, které si troufám nazývat svými přáteli. Pro mě je stěžejní, aby text byl zajímavý a kvalitní, a pak je samozřejmě důležitá spolupráce s nakladatelstvím. Snažím se pracovat s nakladateli, kteří mi dají svobodu a věří, že svou práci udělám co nejlépe. S Petrem Stančíkem, který je autorem dvou ze tří zmiňovaných knih, působíte jako sehraná dvojice. 

Umíte se dohadovat, pohádat?

Vůbec se nedohadujeme, je to veskrze příjemná spolupráce. Vždycky si zajdeme na víno a společně vymýšlíme, co a jak uděláme. Co se týče práce, tam mezi námi žádný rozpor není, ale dokážeme se přít o jiných věcech. Petr je monarchista, já jsem pro republiku, a hned máme o čem debatovat. A víte, co je zvláštní? Každý jsme z jiného města, každý z jiného rodinného zázemí, a přesto mi občas jeho psaní připomíná moje dětství. Používá výrazy, které jsem říkala, když jsem byla malá: archaismy, nářečí, slang, slova, která jsou mi blízká. Když jeho texty čtu, mám pokaždé pocit něčeho hodně důvěrného. Spolupráce s ním je tedy vždycky radost, žádný napnelismus. 

Máte v plánu nějaký další společný projekt?

Máme teď asi tři věci, které bychom chtěli spolu udělat. Určitě také pokračovat v sérii H 2 O. Loni další H2O nevyšla, takže nás teď čeká pátý díl, a já se už teď těším, kam Petr hrdiny pošle. Myslím, že nám zbývá jen cestování v čase, protože už jsme s nimi byli i ve vesmíru.

 Jaká byla spolupráce s Alenou Mornštajnovou na knize Kapka Ája? S ní se přece jen tak dobře neznáte.

Neznáme, ale spolupráce s ní je velká radost. Alena je nesmírně inteligentní vstřícný člověk, zároveň tím, jak nepíše tolik pro děti a tohle byla teprve její třetí dětská knížka, tak je na ní velmi půvabné to radostné tetelení z práce na společné knize. Je to občerstvující. Pro mě byla zajímavá i spolupráce s nakladatelstvím Host, s nímž jsem pracovala poprvé a bylo to taky fajn. S Alenou jsme udělaly už druhou knihu a doufám, že nebyla poslední. 

Vy jste v dětské literatuře takový matador, zatímco ona v ní zatím jen zlehka našlapuje. Měla jste pro ni nějakou radu?

Měli jsme fajn redaktorku z Hostu, paní Pavlu Nejednou, takže nebyl důvod do toho vstupovat. Soustředila jsem se na svou práci, posílala jsem Aleně skici, jak vypadá hlavní hrdinka, vysvětlovala jsem, proč jsem se rozhodla ji udělat právě takhle a hodně jsme řešily, jak budou vypadat boxíky s informacemi, které tam Alena chtěla mít. Navrhla jsem, že když se kniha otevře, to "véčko" působí jako koryto potoka a v něm by mohly být přirozeně umístěny ilustrované informace, jež popisují různé podoby vody: co jsou kupř. srážky, rosa a další pojmy, které by děti nemusely znát. Diskutovaly jsme tedy o obrazové stránce, do textu jsem jí nezasahovala.

S nikým z autorů o textu nedebatujete?

S někým ano, třeba s Petrem Stančíkem o námětu či příběhu mluvíme, hodně i s Evou Papouškovou. Ale pak jsou autoři, jako Marka Míková nebo právě Alena Mornštajnová, od nichž dostanu text a nenapadlo by mě do něj vstupovat. 

S nápadem na knížku Pohádky pro zlobivé bagry prý přišel váš syn. Nemá pro vás další námět?

Má, ale je to smutnější téma. Když mi nedávno zemřel tatínek, řešili jsme se synem, jak se s tím vyrovnat. A vymysleli jsme námět na knížku. Slíbila jsem mu, že pokud ji opravdu uděláme, může mi ji pomáhat kolorovat. Už při práci na Pohádkách pro zlobivé bagry mi pomáhal a napůl vážně a napůl z legrace říkal, že by tam mělo být napsáno: text Petr Stančík, ilustrovaly děti Galiny Miklínové, protože pomáhala i dcera. Jak šel čas, situace s odchodem mého tatínka se trochu uklidnila, ale nápad na knihu zůstal. Přestože příběh vychází z velkého prožitého smutku, je v něm i humor a celkově to může být hezká knížka. Těším se, že ji jednou společně opravdu uděláme. 

Asi před rokem jste zmiňovala, že máte v plánu udělat animovaný film. O čem bude a jak to s plány teď vypadá?

Bude podle knihy Evy Papouškové Sára Kalamita. Získali jsme grant na přípravu, takže se pomaličku rozjíždíme. Píše se druhá verze scénáře a já do toho nastoupím asi až v létě. Musíme ještě získat grant na realizaci. 

Co tedy máte rozděláno právě teď? 

Teď odevzdávám knížku Olgy Stehlíkové Mehlo, Kňuba, Šika a Motora. Byla to moje první spolupráce s touto autorkou, vypadala spokojeně, tak doufám, že budou spokojení i čtenáři. Pro Argo dělám knížku Evy Papouškové Dnes nepůjdeš do školy, což je příběh dvou prvňaček, které se potkají ve škole, spřátelí se, ale pak se jejich příběh velmi zašmodrchá. Děj je zasazený do Brna sedmdesátých let a jsou tam zmíněny někdejší skutečné události. Používala jsem proto i dobové fotografie, které jsem dokreslovala. Knížka by měla vyjít na podzim.

Uvidíme vás na veletrhu Svět knihy v Praze?

Určitě. Zatím ještě neznám přesný program, ale vím, že mě tam uvidíte minimálně právě s Olgou Stehlíkovou a knihou Mehlo, Kňuba, Šika a Motora. 

Máte ráda veletržní ruch? 

Mám, vždyť je to takový náš svátek. Vždycky tam potkám lidi, které nevidím třeba celý rok. Tím, jak navíc žiju na venkově, je veletrh pro mě šancí podívat se mezi lidi, baví mě besedy, čtení, workshopy. S radostí si pak domů nesu spousty knih od kolegů. Je to moc fajn. 

Ptala se Jana Marxtová.