Rozhovor s Helmutem Kopetzkym

Autorovi knihy Byl jsem Sudeťák Helmutu Kopetzkymu bylo pět let, když se ocitl v jednom z nákladních vlaků, v nichž v roce 1946 přijížděly do válkou zničeného Německa statisíce sudetských Němců. Jeho rodný dům český stát vyvlastnil a prodal. Když se ho v jednom rozhlasovém pořadu hypoteticky vzdal, jeho matka s ním přerušila kontakt. Všechno se změnilo, když jednoho dne obdržel dopis se zpáteční adresou patřící právě jeho rodnému domu.

Je zvláštní, že kniha psaná německým autorem, vychází nejprve v češtině. Jak se to

stalo?

Nejprve vyšla v Německu kniha Mann im Mutterland vycházející z mých zkušeností dítěte z

rodiny vysídlenců, které mě poznamenaly na celý život. Několika oklikami se jeden výtisk

této brožované knížky dostal do mého moravského rodného domu v Šumperku, dříve

nazývaného Mährisch Schönberg. Nynější obyvatelka domu mě zkontaktovala a brzy se mezi

námi vyvinulo vřelé přátelství. Následovala návštěva mého rodného města, nové kontakty a

nová přátelství. Mí noví přátelé se domnívali, že kniha by si zasloužila český překlad. A to

bylo zase pro mne pobídkou k tomu, abych své dílo přepracoval a dovedl až do současnosti.

Pro novou podobu knihy jsem však už nehledal německého nakladatele a jsem rád, že se ji

podařilo vydat česky. Originál textu existuje pouze v elektronické podobě a lze ho najít na mé

webové stránce www.helmut-kopetzky.de. Upřímně řečeno si nejsem jist, zda se nebude

překlad knihy s originálem v drobných detailech lišit, protože vznikal tak trochu za pochodu –

neustále jsem překladatelku (někdy i na její podnět) zásoboval drobnými změnami a

úpravami. A teď si možná ani sám nejsem jistý, kterou verzi originálu označit jako tu

definitivní.

Co bylo impulsem pro napsání původní knihy?

Domnívám se, že to byla smrt mé matky. Zemřela v pokročilém věku 93 let a já po čase

pocítil potřebu bilancovat. Matka, dvojnásobná válečná vdova, "Heimatvertriebene", vyhnaná

z vlasti, prožila šedesát let bez partnera a s hořkostí v srdci kvůli svému "ukradenému životu".

Přestože uměla česky, už nikdy v tomto jazyce nepronesla jediné slovo. Po celý zbylý život ji

provázel pocit ztráty. Po jejím odchodu jsem začal intenzivněji přemýšlet o mechanismu,

který dělá ze spoluobčanů a sousedů žijících ve společném státě nepřátele.

Rád zdůrazňujete, že během desetiletí vaší rozhlasové práce i při spisovatelské činnosti

byla tou nejdůležitější spolupracovnicí vaše manželka. I ona přijela ze Sudet, je to tak?

Když jí byly čtyři roky a mně skoro šest, seděli jsme ve stejném deportačním vlaku. Heidrun

pochází z Červené Vody, vzdálené od Šumperka necelých třicet kilometrů. Ale teprve třicet let

po deportaci jsme se znovu našli v Berlíně a nakonec uzavřeli sňatek. Tenkrát ještě rozdělené

hlavní město se stalo naší skutečnou "druhou vlastí". Tam i při našich cestách novinářů na

volné noze do nejrůznějších částí světa jsme nacházeli pestrý materiál pro naše dokumenty.

Vedle padesátileté praxe autora na volné noze jste věnoval i práci pro veřejnoprávní

rozhlas, odměněnou četnými oceněními. V čem byla tahle práce pro vás důležitá?

Mé dlouhé rozhlasové features, sestávající se ze slov a zvuků rád nazývám "akustická

literatura". V tištěné podobě by mohly rukopisy mých prací o minulém i současném životě v

bývalém Sovětském svazu, Jižní Americe, v Izraeli a Sýrii, v České republice a Německu

zaplnit mnoho metrů mé knihovny. Vedle těchto četných výtvorů pomíjivého akustického

média vyšlo přes deset reportáží a vyprávění rovněž tiskem, například In den Tod – Hurra!

(Hurá na smrt! - Německá mládež za první světové války), Die andere Front (Druhá fronta -

Evropské ženy ve válce a hnutí odporu), dále dokumentární romány Petr Veliký / Car nového

věku a Kateřina Veliká nebo kniha zaznamenávající vznik mých rozhlasových dokumentů

Objektive Lügen – subjektive Wahrheiten (Objektivní lži – subjektivní pravdy - O autorském

rádiu v první osobě).

Pohled vaší nové knihy na německo-českou minulost je do značné míry autobiografický.

Dokázal byste formulovat, jaké je její poselství?

Nepokládám se za žádného "nositele poselství" nebo "influencera", jaké známe z Instagramu

nebo YouTube. Poučení z toho, co jsem prožil, nebo z vyprávění svědků času jsem nejprve

sbíral jen sám pro sebe, a co jsem se naučil, to předávám v knize dál. Můj dojem je, že Češi a

Němci dnes vedle sebe žijí v trvale dobrých sousedských vztazích. Až na nepatrné výjimky

odložili bývalí protivníci své ztupené válečné sekery. Avšak dennodenní hororové zprávy z

celého světa nám ukazují, jak rychle se může labilní rovnováha mezi lidmi a národy proměnit

v nenávist. Rovněž v obou našich zemích v posledním století mnozí – včetně mých rodičů a

prarodičů – zprvu nezaznamenali plíživé změny, které jim pak zcela rozvrátily jejich život.

A když si jich všimli, bylo už příliš pozdě.

BOHUMILA FATZINEK KUČEROVÁ

Helmut Kopetzky se narodil v roce 1940 v Šumperku. V roce 1946 se jako malý chlapec dostal při odsunu Němců do Hesenska. Studoval divadelní vědu a žurnalistiku (FU Berlín). Pracoval jako novinový reportér a místní redaktor ve Fuldě, redaktor fejetonů v berlínském deníku "Der Abend" a v letech 1971–2019 působil jako rozhlasový autor a režisér na volné noze. Pro televizi v sedmdesátých a osmdesátých letech připravoval vysílání pro mládež a děti a několik filmů v inovativní ZDF‑sérii Das kleine Fernsehspiel; pro rozhlas napsal více než 100 feature a feature-sérií a psal také rozhlasové hry. Získal četná ocenění jako feature-autor a v roce 2008 obdržel v Lipsku cenu Axela Eggebrechta za celoživotní dílo.

Na Světě knihy Praha se s autorem můžete setkat 24. 5. v 17:00 v Sále Boženy Němcové.