Rozhovor s Klárou Formanovou

Do kin míří nový český film Tichá pošta natočený podle stejnojmenné novely Jiřího Stránského, v níž parta dětí ze Sudet zachraňuje na konci 2. světové války zraněného francouzského pilota. Pod scénářem je vedle režiséra Jána Sebechlebského podepsána i spisovatelova dcera Klára Formanová.

Nápad na natočení Tiché pošty vzešel od vás?

Vůbec ne. Ten byl ještě tatínkův. Scénář psal několik let, chystal ho s různými režiséry, několikrát ho předělával a my jsme si jako rodina dlouho mysleli, že už je hotový. Dokonce sliboval dceři Toničce, že bude hrát hlavní postavu Anky. Jenže Tonička rostla a táta sice pořád říkal, že vypadá mladě a může tu roli hrát, ale nakonec to dopadlo přece jen jinak. Do příběhu vstoupil režisér Ján Sebechlebský, který s tátou udělal už Baladu o pilotovi, a když za tátou krátce před jeho smrtí chodil do nemocnice, řekl mu táta, že by chtěl, aby Tichou poštu natočil právě on. Jankovi se ale moc nelíbily verze, které táta předtím chystal s někým jiným a říkal mu, že by se chtěl vrátit k původní verzi, k dětské lince. Táta souhlasil. Pak zemřel a Janko přišel za mnou, že to teď musíme napsat spolu. S tátou totiž stihli udělat jen jeden obraz. A tak jsme čtrnáct dní po pohřbu začali psát. Na jednu stranu to pro mě bylo těžké, protože táta, se kterým jsme si byli hodně blízcí, tu už nebyl, ale na druhou stranu to bylo terapeutické. Měla jsem pocit jako by seděl vedle mě. S Jankem jsme si říkali, co by se mu líbilo, co vůbec, pořád tam s námi pomyslně byl. Slyšeli jsme jeho smích, viděli jeho gesta. Takže to byl těžký, ale zároveň hezký čas.

Příběh se odehrává za války, ale hlavními hrdiny jsou děti. Je to tedy film víc pro dospělé, nebo pro děti?

Je to rodinný film. Je tam humor a je to i dojemné. Pohled dětí na válku je jiný než pohled dospělých. Rozhodnou se zachránit pilota a je to pro ně vlastně taková bojovka. Nikdy jsem takový film nepsala a musím říct, že mě to moc bavilo.

Říká se, že postrach režiséra je práce s dětmi a se zvířaty. V Tiché poště je oboje. Jak tedy probíhalo natáčení?

Všichni byli perfektní. Táta byl velký skaut a když jsme vybírali představitele dětských rolí, oslovili jsme i skauty. Eliška, která hraje hlavní roli Anky, je skautka, sice "neherečka", ale úplně skvělá. A vůbec všichni byli úžasní. Podmínky byly náročné, ale pořád vládla dobrá nálada. Ještě před začátkem natáčení jsme se i s dětmi jeli podívat do Jizerských hor, aby se všichni seznámili mezi sebou i s prostředím, kde budeme natáčet, a přijel tam i koník, který ve filmu "hraje" velkou roli. Byla taková ta klasická zima, začátek ledna, hodně sněhu, mrazy, mínus deset. Byli jsme tam společně asi dva dny a bylo to moc fajn. Pak se ale na konci ledna začalo natáčet a sníh postupně mizel. Za sto let to byla nejhorší zima na sníh. Nakonec se ale všechno nějak zvládlo. Možná nám to táta někde shora zařídil.

Vaše dcera Tonička z role Anky vyrostla, ale ve filmu se objeví. Jakou roli si zahrála?

Hraje učitelku v jednotřídce. Není to velká role, ale je dojemné, že ve filmu hraje. Táta by měl radost. Všechna svoje vnoučata měl moc rád. Byl velký optimista, byla s ním legrace a děti ho milovaly.

Film vznikl v česko-slovensko-srbské koprodukci. Proč právě tahle trojice?

Na Slovensku se točilo tři týdny, i kvůli sněhu, a i když ho tam také bylo méně, než je v zimě běžné, bylo ho víc než v Česku. Takže vše dobře dopadlo. Největší dík samozřejmě patří všem lidem, kteří se na tomto projektu podíleli, všichni byli naprosto skvělí. A v Srbsku se dělala postprodukce, ale o tom by vám více pověděl pan režisér.

Zvažujete, že byste s filmem zamířili i za zahraničními diváky?

V to doufáme. Paní producentka filmu hodně věří a už ho posílá po světě. Myslím, že v Tallinu se dostal do užšího výběru v sekci "Progres," kde byl ze sedmdesáti filmů vybrán mezi sedm nejlepších. Doufám, že se nám bude dařit i jinde. Myslím, že to téma v dnešní době hodně rezonuje s dnešní dobou, protože kolem nás jsou války. Téma je emocionálně silné a srozumitelné pro všechny národy.

Jakou tatínkovu knížku máte nejraději?

Já mám ráda všechny, protože je mám spojené s určitou fází našeho společného života, a tedy i se vzpomínkami, a protože to je osobní, tak je to silné. A také jsme s tátou o jeho knihách hodně mluvili, hodiny a hodiny. Kniha Stařec a smrt. Mám ji spojenou i s mámou. Táta ji napsal, když ještě máma žila. Nedlouho potom zemřela a pro mě je důležitý, že v té knize jsou oba. Pak mám ráda soubor povídek Štěstí, který vyšel ještě v šedesátých letech. Povídku Játra zrežírovala naše nejstarší dcera Josefína v Dejvickém divadle, ale táta už se premiéry bohužel nedožil.

Kdybyste z jeho knížek pro zfilmování vybírala vy sama, co byste zvolila?

Asi právě Starce a smrt. Je to komorní příběh, který si ale docela dobře umím představit buď jako celovečerní nebo televizní film. Po tátově smrti jsme ještě dokončili minisérii pro televizi, kterou rozepsal podle knížky Perlorodky. Tak jako napsal Povídačky pro Klárku z dopisů pro mě, tak Perlorodky jsou z dopisů, které z vězení psal mému bratrovi. Je to takový skautský příběh. Uvidíme, jestli se podaří zrealizovat plánovanou minisérii nebo z toho nakonec vznikne film.

Když na tatínka vzpomínáte, co se vám vybaví? Jaký byl?

Jeho heslo bylo, 'když můžeš udělat radost, tak musíš', což se do dnešního světa hodí. Táta byl velký optimista, glosátor a vypravěč. Jeho glosy v Českém rozhlase Plus byly skvělé, protože uměl s nadhledem komentovat dění kolem sebe, vždycky to bylo trefné. Hodně lidí mi říkalo, že jim chybí jeho srdečný optimistický hlas i kritický nadhled. Ale mně samozřejmě nejvíc chybí jako táta. Myslím na něj každý den.

Jaké knihy ráda čtete?

Teď mám rozečtený Šikmý kostel a Dům v Matoušově ulici. K Vánocům jsem si koupila knihu o úžasné malířce Věře Novákové. Mám ráda české autory, naše příběhy.

Co vás teď pracovně čeká?

Teď jsem dopsala divadelní hru pro Divadlo v Řeznické, která se začne zkoušet teď v lednu. Je to komedie o soužití manželů šedesátníků.

Anotace k filmu:

Dobrodružný rodinný film Tichá pošta se odehrává v zimě v zasněžených Krkonoších na sklonku německé okupace. Skupinka dětí zachraňuje sestřeleného francouzského pilota, kterého našla v lese. Jejich akce připomíná princip známé hry na tichou poštu – zraněného pilota si děti mezi sebou předávají z jedné horské vesnice do druhé, podobně jako utajenou zprávu ve škole. Hrají ale riskantní hru, protože proti nim stojí smrtelně nebezpeční vojáci okupační armády, musí přelstít zrádce a udavače a v neposlední řadě přežít v krutých podmínkách zimy na horách. Jejich cílem je několik desítek kilometrů vzdálená nemocnice, kde najdou pro Pierra bezpečnou pomoc.