Spisovatelem navzdory rodině

Nechybělo mnoho a oblíbení autoři Martin Vopěnka a Guido Sgardoli by dnes nebyli hosty Světa knihy Praha, ale navštěvovali bychom je ve veterinární ordinaci nebo v kanceláři odborníků na jadernou chemii. Právě tato povolání totiž vystudovali, aby je nakonec vyměnili za psaní knih. 

Autoři Martin Vopěnka a Guido Sgardoli. Foto: @archiv Svět knihy Praha

Guido Sgardoli, uznávaný italský autor, jehož knihy jsou překládány do patnácti jazyků (u nás vyšla kniha Sedmý kámen), je vystudovaný veterinární lékař. Této práci se věnoval pětadvacet let a nepověsil ji na hřebík ani dnes, kdy už v jeho životě hraje prim psaní. Stále si drží svou zaběhnutou ordinaci. "Měl jsem s sebou přivést naše štěně. Včera zvracelo," smál se Martin Vopěnka.

I on k psaní zběhl od jiného povolání. Vystudoval fakultu jaderné fyziky. Oba pánové se přiznali, že o spisovatelské kariéře uvažovali už od dětství, ale byla to přání rodičů, která je nakonec poslala jiným směrem. "Otec se mě zeptal, co chci v životě dělat a já neměl představu. Líbilo se mi vyprávět příběhy, vytvářet komiksy, ale to pro něj nebyla práce. Měl pocit, že to je jen zábava. Řekl mi: Víš, co bych udělal já, kdybych tehdy po válce mohl studovat? Byl bych veterinář. A já, abych mu udělal radost, se stal veterinářem tak nějak místo něj. Měl jsem rád zvířata, tak jsem si řekl proč ne," vzpomínal na životní zákrutu Guido Sgardoli. 

"Kdyby byla normální doba a ne komunismus, nejspíš bych šel studovat psychologii," vysvětloval Martin Vopěnka. "Moje rodina se ale stavěla proti režimu a humanitní studia pro mě byla zapovězena. Otec byl uznávaný matematik, mě matematika a fyzika také docela bavily, a tak jsem se nakonec pod tlakem rodiny i společnosti rozhodl jít na vysokou školu a studovat jadernou fyziku. Motivací bylo i to, že jsem si jako vysokoškolák mohl zkrátit vojnu na jeden rok," dodal dnes úspěšný autor a majitel nakladatelství Práh. 

Zatímco jeho italský kolega Guido Sgardoli po studiích skutečně zamířil do veterinární ordinace, Martin Vopěnka se vystudované profesi vlastně nikdy nevěnoval. Chvíli sice obsluhoval počítač v jedné kanceláři, ale protože to byl počítač rumunské výroby a pořád byl rozbitý, neměl moc práce a mohl ve volném čase psát. V roce 1989 přišla revoluce a jeho život se změnil. Jaderná fyzika byla zapomenuta. 

"Konečně jsem se mohl věnovat tomu, pro co jsem se narodil. Alespoň já to tak vždycky cítil. Založil jsem nakladatelství a začal psát knihy. Od té doby mě psaní provází a jsem tomu rád. Ale protože píšu sci-fi, občas se mi znalosti z astrofyziky hodí. Trochu jsem tedy to studium rehabilitoval. Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré," dodal smířlivě.

Oba autory spojuje nejen zběhnutí od vystudované profese, ale také to, že svou rodinu určitým způsobem promítají do psaní. "Moje knihy rostly spolu s mým synem. Postupně jsem podle něj měnil jazyk, obsah. Bylo to ale spíš nevědomé, než že by to byl záměr syna do knih vepsat," vysvětloval Guido. "To já lidi, které znám, obsazuji do příběhů záměrně," kontroval Martin Vopěnka. 

"Je ale pravda, že dospělým to raději neříkám. Jednou jsem známé psycholožce řekl, že jsem jistou postavu napsal podle ní a už se mnou nepromluvila," dodal se smíchem. "Své děti do knih obsazuji běžně a zatím se mnou mluví. Díky nim se mi třeba příběh knihy Spící město krásně psal. Myslel jsem při tom na ně a pomyslně s nimi trávil čas. Představoval jsem si, co by říkaly a jak by se zachovaly v situacích, do kterých jsem své dětské hrdiny stavěl. V další knize Nová planeta jsem si zase představoval svého nejmladšího syna. Tímto svým dětem děkuji, že jsou mi pomáhají mé příběhy dotvořit."

Setkání obou oblíbených autorů bylo příjemné, vtipné a pro čtenáře jejich knih je jen dobře, že svá povolání pověsili na hřebík, byť Guido jen částečně, a věnují se právě psaní.