Svět není černobílý
Jméno autorky a koreanistky Niny Špitálníkové si každý čtenář spojí s třaskavými knihami Mezi dvěma Kimy a Svědectví o životě v KLDR. S novinkou Severka se poprvé pustila na pole románu. A právě o Severce, ale jistě nejen o ní, bude mluvit i na besedě s návštěvníky veletrhu.
Severka je váš první román. V čem pro vás bylo lehčí nebo těžší psaní románu oproti předchozím knihám?
Severka byla nejtěžší kniha, kterou jsem napsala. Svědectví o životě v KLDR bylo jiné. Nositelem příběhu byli severokorejští uprchlíci, kteří mi poskytli příběh. Já jsem jejich životem jen provázela. Nemusela jsem nic vymýšlet, nemusela jsem přemýšlet nad slovními obraty, jen nad tím, jestli jsem správě rozhovory přeložila a hlavně anonymizovala, aby vše bylo pro všechny strany bezpečné. Nemohla jsem do textu zasahovat, i když občas jsem chtěla. Upřímně, když jsem zpětně rozhovory poslouchala, občas jsem se smála sama sobě, jak hloupá jsem byla. Ale co bylo řečeno, to se nedá změnit. Svědectví tak nebylo "moje" , ale bylo jejich. Severka je jiná. To jsem najednou psala já. Měla jsem inspiraci, věděla jsem, o čem chci psát, co chci předat. Ale jakou formou, to byla dlouho záhada. Beru psaní jako řemeslo, s tou největší pokorou, a za jeho mistra se určitě nepovažuji. To jsem si plně uvědomovala právě při psaní Severky. Určitě by se našla spousta momentů, kdy jsem to chtěla vzdát, kdy jsem nevěděla, jestli to má vůbec smysl, jestli to zvládnu dopsat. Obdivuji ty, kteří si sednou a hned se jim pod rukama tvoří něco výjimečného. Já často proseděla mnoho hodin a na konci dne skončila s jedním odstavcem, se kterým jsem byla spokojená.
Je hlavní hrdinka Severky inspirována skutečnou osobou, skutečným příběhem? V jednom starším rozhovoru jste naznačila, že vychází z jednoho z předchozích rozhovorů.
Ano. Hlavní hrdinkou je jedna mladá Severokorejka. Když jsem s ní vedla rozhovor, byla jsem z toho natolik překvapená a zaskočená, že jsem se rozhodla to zpracovat. Byla jiná, byla neuvěřitelně mladá a měla za sebou tolik, co většina lidí nezažije nikdy. Byla součástí té nejvyšší severokorejské smetánky, měla všechno, byla někdo, a hlavně svůj život milovala. A najednou se ocitla v Soulu, kde byla jedna z milionu. Jak se s tím poprat? Hned od prvního momentu jsem chtěla dát jejímu pohledu víc prostoru. Svět totiž není černobílý a ta dobrá a špatná strana se občas prolíná. V anotaci ke knize se píše, že 'Severka klade závažné otázky, které dalece přesahují hranice Korejského poloostrova'. Jaké otázky to jsou? Toto bych nerada prozradila, ale když jsem s onou dívkou vedla v reálném životě rozhovory, často jsem si kladla otázku: Kdo je tím viníkem? Ona? Systém? My? Vy? Oni?
Korea je vaše láska a píšete o ní opravdu poutavě, myslíte, že ji někdy literárně opustíte?
Já nepíšu, protože bych si v srdci připadala jako literát, který by bez psaní nemohl žít. Já si život bez psaní dokážu překvapit velmi dobře. Spíše mě k psaní žene nějaká potřeba předávat lidem to, co mi připadá důležité. Dát hlas Severokorejcům mi důležité připadá, a proto o tom i píšu. A jestli budu někdy psát o něčem jiném? To nevím. Pokud budu cítit potřebu o něčem mluvit, tak ano.
Kdybyste měla uvést důvod, proč by se měli Češi vydat do Jižní Koreje, co by to bylo? Co vy na ní máte nejraději?
Já strašně nerada dávám někomu rady, a to i cestovní. Každý je jiný, každý má rád jiné vůně, jiné chutě, jinou kulturu. Pro mě je to krásná země, ve které naleznete všechno. Tradiční svět se mísí na jednom místě s tím moderním, ty chutě, vůně, pulzující města i poklidné hory. Prožila jsem v Koreji hodně času, vyslechla si zde hodně příběhů. Ta země je mi blízká a dovolím si říct, že je to můj druhý domov, do kterého se budu vždycky ráda vracet.
Jste držitelkou Ceny Magnesia Litera. Je to pro vás svazující nebo naopak spíš hnací motor nespadnout pod "svou laťku"?
Nikdy jsem o tom takto nepřemýšlela. Nechci, aby to teď znělo, že si ocenění nevážím. Samozřejmě, když jsem ocenění dostala, byla jsem šťastná, překvapená a vděčná. Ale u této emoce toho jednoho večera to zůstalo. Pro mě to v mém profesním životě nic moc neznamená. Necítím se díky ocenění svázaná. Necítím, že by cena byla nějakým hnacím motorem. Pro mě je zásadní, aby bylo čtenáři předáno sdělení, které jsem já (nebo v tomto případě Severka) chtěla. To je mým hnacím motorem, ale zároveň i největším strachem, jestli se to povede.
Severka je hotová, do čeho se pustíte teď?
Literárně nevím. Severka ještě nevyšla z tiskárny, ještě se vlastně nenarodila. A před porodem i těsně po něm taky nepřemýšlíte, jestli druhé dítě někdy zplodíte či ne. Nebo alespoň já. Prostě ono to buď přijde či ne. Setkání s autorkou a křest románu Severka – čerstvě vytištěného a dovezeného z tiskárny - proběhne na veletrhu v pátek 22. 9. ve Velkém sále od 16 hodin. Následovat bude autogramiáda.
Jana Marxtová