Tadej Golob: "Na té detektivce závisel můj osud" rozhovor se slovinským spisovatelem 

Tadej Golob (nar. 1967) je slovinský spisovatel, kterého proslavila krimi série s detektivem Tarasem Birsou, jejíž první díl Jezero vyšel letos česky v nakladatelství Jota.

Zdroj: Sobotní příloha Deníku. Ptal se a přeložil Aleš Kozár.

Váš detektivní román Jezero, který letos vyšel také v češtině, oslovil doma mnoho čtenářů a překládá se do řady jazyků. I když jde o vaše první dílo v tomto žánru a nejspíš i první slovinské – napadlo vás na začátku, že bude tak úspěšné?

TG: "Ne, ale závisel na tom můj osud. Měsíc poté, co jsem ho začal psát, jsem totiž přišel o práci, protože v redakci časopisu Playboy, kde jsem pracoval, kvůli nízkým prodejům propouštěli a mimo jiné došlo i na mě. Zkusil jsem všechno, nějakou dobu jsem třeba dělal i pro reklamní agenturu, která ve Slovinsku zastupovala automobilku Škoda. Opravoval jsem texty jiných, psal brožury apod. a odpoledne a po večerech psal svoji první detektivku Jezero. Nečekal jsem to, ale doufal jsem, že bych mohl jednou žít jen z toho."

Jezero se odehrává v idylickém údolí Bohinjského jezera, ale tak, jak ho běžní turisté většinou neznají – v zimě, pod sněhem. Jak důležité pro vás bylo postavit děj právě tam, i když pocházíte z Mariboru?

TG: "Bohinj jsem samozřejmě znal jako horolezec, protože je to jedno z výchozích míst ke stěnám Julských Alp. Jako místo své první literární vraždy jsem si ho vybral kvůli jeho symbolickému a také geografickému významu. Je to kraj, který si pro své chalupy vybrala lublaňská elita, k níž patří i lékaři, a navíc je ze všech stran lemován vysokými horami, čímž jsem zúžil počet podezřelých. I Agatha Christie občas někoho zavraždila na opuštěném ostrově."

Detektiv v románech má často specifické vlastnosti, někdy jde o trochu asociálního intelektuála, jindy spíš akčního hrdinu, někdy spravedlnost hledajícího novináře. Taras je velmi civilní chlapík s problémy doma a taky jeho vyšetřování vypadá dlouho jako ne moc úspěšné. Jak vznikla ta postava? Inspiroval vás nějaký jiný detektiv?

TG: "Když jsem se pustil do psaní, inspiroval jsem se některými skandinávskými detektivkami a seriály. Věděl jsem, že můj hrdina musí být někdo s temným osobním pozadím a v první variantě byl Taras Birsa alkoholik. Tak jako třeba Nesbøho Hary Hole. Potom jsem si to po sobě přečetl a přišlo mi to jako klišé, opakování jiných, a všechno jsem to obrátil, uvažoval jsem, co by bylo horší než alkoholismus a dostal jsem hrdinu, který by pil, kdyby mohl, ale nemůže kvůli silnému gastroezofageálnímu refluxu, tedy jakési alergii na alkohol. Ale jinak často říkám, a to ani ne moc žertem, že Taras Birsa je složen z vlastností mých a z vlastností filmového Clinta Eastwooda."

V jednom komentáři k románu na internetu autor napsal, že se velmi bavil Tarasovými nemotornými kolegy Brajcem a Ostercem, kteří románu dodávají jakousi civilnost a také humor. Zaslechl jste nějakou reakci od slovinské policie ohledně toho, že v elitním týmu vyšetřovatelů pracují dva takoví chlapíci?

TG: "Jeden z větších komplimentů, kterého se mi za Jezero dostalo, byl od jednoho lublaňského kriminalisty, který se mě zeptal, jestli jsem někdy v životě pracoval na Policejní správě Lublaň, protože moje postavy přesně odpovídají tomu, jací tam někteří lidé jsou. Až do loňského roku jsem samozřejmě práh té stanice na Prešernově ulici v Lublani nikdy nepřekročil. Potom mě pozvali na návštěvu, provedli mě tam, povyprávěli o své práci a představili mi člověka, kterému od Jezera říkají Brajc. Prý se mu podobá. Nevypadal, že by se na mě zlobil."

Při psaní románu jste musel nastudovat řadu věcí z biologie, farmacie či lékařství. Jak jste hledal rovnováhu mezi tím, co je důležité kvůli autentičnosti a co už příliš zatěžuje děj?

TG: "Často říkám, že my autoři žánrové literatury, mj. detektivek, píšeme vlastně takové westerny, popisujeme zločin a jeho vyšetřování, jak si je my představujeme. A snažíme se budit zdání autentičnosti. Zároveň si vypomáháme odborníky z různých oblastí, ale míru si musí najít každý sám. Držím se jich, když mi vyhovují, podporují základní záměr nebo aby si čtenáři nemysleli, že si vymýšlím. Ale na základě rozhovorů s nimi jsem byl utvrzen v tom, že realita je obvykle horší, zajímavější, bizarnější než jakákoli fikce."

Nakladatelství uvádí, že jde o severský typ detektivního románu. Někdy mi ale taky připadá, jako bych cítil leccos ze specifiky postkomunistické reality, je to tak?

TG: "Doufám, že ano, protože žiju v téhle specifičnosti, a aniž bych se o to musel příliš snažit, jsou její součástí i moji hrdinové. Jinak jsem vnější rámec skandinávských detektivek – špatné počasí, sníh, krátký den – opustil už ve své druhé detektivce Leninův park, kterou jsem zasadil do dusné červnové Lublaně."

Podle románu Jezero vznikl také televizní seriál. Spolupracoval jste nějak při jeho vzniku? Jak se vám líbí?

TG: "Po úspěchu Jezera se objevilo několik nabídek na zfilmování románu. Rozhodl jsem se pro Matevže Luzara a Mihu Hočevara, kteří přišli s nejkonkrétnější nabídkou z TV Slovenija. Tehdy se mě zeptali, jestli bych chtěl spolupracovat na scénáři. Samozřejmě jsem souhlasil a dal si dva týdny na úpravy jejich scénáře, i když už jsem tehdy psal pokračování. Počkal jsem na seriál, který nejdřív promítali na filmovém festivalu v Lublani, a zjistil, že nerespektovali žádnou moji připomínku. Teď s odstupem bych řekl, že měli z devadesáti procent pravdu, protože jsem pochopitelně neznal filmový jazyk a jeho limity. Byl jsem ale spokojený a doufám, že dostaneme příležitost ukázat, že to umíme ještě lépe."

Místa, která ve mně zanechala při překládání zvlášť intenzivní dojem, byly popisy Tarasových sportovních aktivit – horolezeckých, ale např. i běžkařská noční jízda v okolí Bohinjského jezera. O sportu píšete i v dalších knihách. Má ta vazba mezi Tarasovým životem a sportem autobiografický charakter? Co pro vás znamená sport?

TG: "Ovšemže má. Mně se třeba píše mizerně, když je venku pěkně a mohl bych dělat něco smysluplnějšího než sedět u počítače. Moje spisovatelsky nejproduktivnější měsíce jsou listopad a prosinec, měsíce alpinistického klidu. A když zmiňujete Tarasovu běžkařskou epizodu nad Bohinjským jezerem – když jsem ji psal, dal jsem si takový mini cíl, že tím zaplním celou kapitolu, a musím říct, že na tu část Jezera jsem spisovatelsky nejvíc hrdý."

Slyšel jsem, že se teď zabýváte cyklistikou, a to i literárně. Půjde o cyklistickou detektivku nebo něco prozaičtějšího?

TG: "Ta záležitost už vyšla a je to průvodce pro silniční cyklistiku, v němž je popsaných 66 tras po Slovinsku, během nichž na cyklistu čeká nejmíň 1000 výškových metrů výstupu. Plánoval jsem ho už v létě roku 2000, ale tehdy v září jsem měl ošklivou nehodu při pádu v horách, po níž mi málo lidí dávalo šance, že ještě někdy nasednu na kolo. Měl jsem mimo jiné na devíti místech přeraženou páteř. Ale poslední tři roky jsem věnoval svůj volný čas a každý pěkný den objevování všemožných asfaltek v těch nejkopcovitějších místech Slovinska a na průvodce Puntíkované Slovinsko jsem vážně hrdý a jsem sám jeho nejspokojenější uživatel."

Zatím poslední šestý díl Tarasovy knižní série vyšel loni. Uvažujete, že se k ní později zase vrátíte?

TG: "Mezi lety 2017 a 2023 vyšlo šest detektivek s Tarasem a mimo jiné kvůli cyklistickému průvodci jsem se rozhodl k malé pauze. Tenhle rok tedy nový díl nevyjde, ale nejspíš v tom následujícím ano. Zrovna si k němu chystám koncept."