Vzpomínky z válečné zóny

Zatímco většina z nás zná válku na Ukrajině jen zpovzdálí, reportéři České televize Michal Kubal, David Miřejovský a kameraman Vojtěch Hönig ji viděli zblízka, aby nám divákům přinesli zprávy přímo z místa dění. Své zážitky vepsali do knihy Putinova válka, kterou na veletrhu Svět knihy Praha představili návštěvníkům.

Štáb České televize se na Ukrajinu rozjel hned po začátku ruské invaze. "Jeli jsme do Kyjeva v době, kdy hrozilo, že ho ruská armáda obklíčí. Byl to zajímavý zážitek, protože zatímco proti nám jela řada aut, v našem směru jsme byli jediné auto," vzpomínal na první cestu do válečné zóny kameraman Vojtěch Hönig. 

Reportér a šéf zahraniční redakce ČT Michal Kubal už měl za sebou několik válečných zkušeností, i přesto se ho konflikt na Ukrajině silně dotkl. "Moje žena je z východního Slovenska, často tam jezdíme a uvědomit si, že pár kilometrů od místa, kde si moje děti hrály, se odehrává něco, co jsme dosud znali spíš ze zemí třetího světa, bylo zvláštní. Kyjev je moderní město, podobné jako jsou naše města, a najednou tam jsou barikády, sirény… Myslím, že právě ta podobnost našich životů s ukrajinskými je důvod velké solidarity, která se u nás zvedla. V tomhle je tahle válka pro nás jiná, protože se týká lidí jako jsme my."

Hned na začátku konfliktu zaznamenal Michal Kubal velký reportérský úspěch, když se mu podařilo natočit rozhovor s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenskym. "Byl to společný projekt několika televizí a podmínky byly neobvyklé. Postavili jsme například jednu kameru za prezidenta tak, aby byla namířena na novináře, ale přišla ochranka a řekla, že takhle to být nemůže, protože žádná kamera nesmí stát za prezidentem. Po celou dobu natáčení pak stál vedle našeho kameramana statný ochrankář a neustále si vymezoval prostor. Bylo to hodně zajímavé," vzpomínal. Rozhovor pak viděly desítky milionů lidí na celém světě. Na otázku, jak se vybírají reportéři, kteří do válečné zóny pojedou, odpovídal Michal Kubal, že základní podmínkou je, aby daný reportér sám chtěl jet. "Nikoho nenutíme. A je na každém, aby pak na místě zvážil, do jakého rizika ještě půjde."

Vojtěch Hönig k tomu dodal, že netočí jen reportáže o dění na frontě, ale také příběhy lidí, kteří žili normální životy a najednou se ocitli tváří v tvář válce. "Byli jsme například ve vesnici, která za normálních okolností vypadala stejně jako kterákoli vesnice v jižních Čechách. Dneska je to tam celé zaminované a aby se tam mohli lidé vrátit, aby mohli pracovat na polích, bude to trvat léta, než se území odminuje, než se tam vrátí život," dodal David Miřejovský. Logická byla otázka na drastické záběry, setkání se smrtí a utrpením a jak se s tím reportéři vyrovnávají. "Viděli jsme mnoho nehezkých věcí. Důležité je nestat se cynickým novinářem a zároveň se z toho nezhroutit. Musíme si mezitím udržovat zdravou hranici," vysvětloval Vojtěch Hönig.

 "Pro mě jako reportéra byla první válka v Kosovu. Bylo mi dvaadvacet. Tehdy jsem to bral úplně jinak než dnes, kdy mám doma děti. Je těžké si udržet odstup. Je to neustálé hledání rovnováhy, aby člověk neokoral a zároveň tam nechodil plačící," přidal se k debatě Michal Kubal. 

Závěrem padla logická otázka, jak reportéři vidí konec války. Je blízko? Jak bude vypadat? "Šťastný konec tahle válka mít nemůže. V každé vesnici vidíte čerstvé hroby, mnoho rodin o někoho přišlo. Jediné pozitivní na této válce je, že se Ukrajinci zrodili jako národ, že jsou jednotní. Odpor proti agresi byl zásadní jednotící prvek," vysvětlil Michal Kubal. "Největší bitva Ukrajinu čeká po konci války. Z války se domů vracejí jiní lidé. Jak je začlenit zpět do společnosti? To bude velká výzva," dodal Vojtěch Hönig. V úplném závěru debaty před zaplněným sálem, řekl Michal Kubal: "Rád bych natočil rozhovor s Volodymyrem Zelenskym a Valerijem Zalužnym ve chvíli, kdy bude Ukrajina vyhlašovat vítězství. To bych si přál."