Ženy o ženách nejen pro ženy

Spisovatel Aleš Palán a fotografka Libuše Jarcovjáková se na festivalu sešli, aby se s návštěvníky podělili o vzpomínky na vznik jejich společné nové knihy Mami, miluju.

Aleš Palán je čtenáři i kritiky ceněn pro své knižní rozhovory s neobyčejnými lidmi, ať už s těmi, kteří žijí z nějakého důvodu na okraji společnosti, nebo s těmi, kteří dobrovolně žijí stranou ruchu 21. století, anebo s těmi, kteří mají za sebou nějaký zajímavý příběh. Kniha Mami, miluju je další z této rozhovorové série. Tentokrát se centrem autorova zájmu staly rodinné vztahy žen, tedy vztahy mezi matkami a dcerami, ale i mezi babičkami a vnučkami.

"Jsou to příběhy nesnadné, ale je důležité říct, že naše respondentky jsou otevřené a především, že nejsou v roli oběti. Jsou to sebevědomé a hrdé dámy, jež navzdory minulosti nebo přítomnosti dál bojují. Mám dojem, že když je ta minulost dostatečně hnusná, pak zůstává přítomností. To je jako u abstinujícího alkoholika, který musí se závislostí bojovat už navždy, každý den znovu a znovu. U našich respondentek je to podobné. Minulost se nedá zpracovat, ale musí se zpracovávat," vysvětloval Aleš Palán a dodal, že na rozhovorech s ním tentokrát spolupracovala i jeho dcera Anna, která měla k některým respondentkám věkově blíž a bylo tedy lepší, když s nimi hovořila ona. 

O fotografie se postarala Libuše Jarcovjáková, aby náladami svých snímků jednotlivé příběhy dotvářela. Sama měla složitý vztah s matkou, a proto se dokázala do pocitů některých respondentek dobře vžít. "Náš vztah nebyl konfliktní, ale maminka byla výrazná umělkyně a v životě se jí nedostávalo dost velkého prostoru, aby mohla dělat to, co milovala. Vzpomínám na ni s láskou, ale co se týče péče a výchovy, bylo to s ní složitější. Chtěla, abych byla co nejdříve dospělá a byla víc partnerka než dcera. Nemůžu však říct, že by to nebylo nemilující prostředí." 

Proces fotografování podle jejích slov probíhal tak, že si nejprve přečetla texty, pak se s danými ženami setkala, aby si řekly, jak moc chtějí být na snímcích poznány, a co by chtěly, aby snímky vyjadřovaly. "Snažila jsem se z textů, které jsem měla od obou autorů, najít jejich podstatu. Neilustrovat, co přesně je v knize řečeno, ale vyjádřit esenci daných osobností. Bylo to o vzájemné důvěře a poznávání." Důvěra hrála při práci s respondentkami důležitou úlohu, i když Aleš Palán říká, že jakmile se už sejdou mezi čtyřma očima, bariéry většinou padnou. "Já k tomu člověku přistupuji s tím, že výsledkem je kniha, ale prostředkem je vztah. Mám daného člověka upřímně rád, zajímám se o něj, věřím mu a vytvářím bezpečné prostředí. Většinou se to velmi rychle protne. Myslím, že většina z nás má potřebu, aby nám někdo naslouchal. Často se mi stává, že s lidmi ze svých knížek zůstávám v kontaktu." 

Libuše Jarcovjáková dodala, že ji zaujaly motivace, proč se ženy rozhodly jít se svým příběhem na veřejnost. "Většinou to bylo pro to, aby si všechno samy pro sebe definovaly. Některé ale promluvily i proto, aby si jejich příběh přečetl někdo, komu pomůže vědomí, že někdo prožil nebo prožívá to samé." Aleš Palán se bránil tvrzení, že jde o vážnou knihu. "Není temná, to rozhodně ne. Je o síle, protože naše respondentky se nevzdávají." V diskusi dále Libuše prozradila detaily vzniku některých fotografií. Například u snímku ženy, která pracuje v tzv. sexuálním průmyslu a nechtěla být poznána, použila jako předsádku sklo namazané vazelínou. 

"Vzpomněla jsem si totiž na jeden cyklus fotografií ze 60. let, který to právě takhle udělal a výsledkem je příjemný efekt, který znemožňuje rozpoznání tváře, ale přitom ponechává podstatu člověka." V závěru padla od návštěvníků logická otázka, a sice, jak Aleš Palán hledal vhodné respondentky. "Nešli jsme moc daleko, pohybovali jsme se v okruhu našich přátel nebo přátel našich přátel. Až na jednu výjimku, kdy se mi dotyčná ozvala sama, že by si chtěla o své situaci povídat. A právě to, že jsem dané ženy tak snadno našel ve svém okolí, pochopil jsem, že se v knize popsané věci dějí mnohem více lidem, než to vypadá. Je to varující."